Před třemi lety se nám narodil syn Mikuláš. Už v těhotenství jsme věděli, že se našim dětem chceme co nejvíc věnovat. Důležité pro nás je, abychom je naučili a ukázali jim toho co nejvíce, co je v našich silách a možnostech. Po narození syna jsme začali shánět informace o tom, jak pracovat s dítětem, aby to bylo co nejefektivnější. Manžel narazil na pana Pavla Zachu a jeho Kamevédu. Zalíbila se nám jeho multifunkční stěna a zanedlouho byla u nás doma. Syn se s ní začal seznamovat a pro nás všechny to bylo příjemné zpestření pro domácí aktivity. Dnes jsou synovi tři roky a čtyři měsíce, ve svém pohybovém vývoji je hodně vyspělý. Je šťastný, když může jezdit na kole, bruslit, skákat na trampolíně nebo cvičit v tělocvičně.

Před měsícem se nám narodila dcera a my víme, kterým směrem půjdeme. Vydáme se po stopách Kamevédy :-)

Když jsem četl první díl Kamevédy, působil na mě místy až příliš filozoficky. Občas mi dokonce přišlo, že se v něm autor Pavel Zacha snaží přesvědčit čtenáře o správnosti své výchovy. Ve druhém dílu už nikoho nepřesvědčuje. Vypráví, vzpomíná a popisuje nejdůležitější okamžiky výchovy svého syna. A tak zatímco při čtení první knihy jsem se několikrát přistihl, že se v duchu snažím s autorem polemizovat, tentokrát jsem text „přijal za svůj“ snad bezezbytku. Pavel Zacha v této knize píše, že si uvědomuje, že Kamevéda není pro všechny.