Dnešní svět cení pouze výjimečnost

Dnešní společnost je podle filozofů nastavená tak, že pokud nejste jedineční, jste bezcenní.

Základem jakéhokoliv úspěchu je pochopení kontextu doby.

V oblasti výchovy vlastních dětí je tento požadavek obzvlášť aktuální. V rámci Kamevédy chceme vychovat dítě, které bude chtěné, respektované, úspěšné a jedinečné. Ještě před třiceti roky jsem hodně času strávil obhajováním svého úsilí o výjimečnost. Oponenti tvrdili, že spokojit se s průměrem se mnohdy vyplácí, je to pohodlnější a méně riskantní.

Jak se ale v dalším textu dočteme, dnešní doba je zcela jiná. Vítězové v ní berou vše, průměrní nikoho nezajímají, protože jsou zbytní a nahraditelní, přestože produkují většinu důležitých věcí, které všichni potřebují.

Komplexní výchova předběhla dobu

Následující článek podporuje tezi, že Kamevéda předběhla dobu a může sloužit jako efektivní metodika i filozofie výchovy dítěte v současné pozdně moderní společnosti. Ta si totiž cení především excelentní jedince, silné osobnosti, specialisty s nadhodnotou, originální bytosti nabízející něco nevšedního. Někdy to může přecházet až do absurdností, nad kterými se davy oněch tzv. průměrných pohoršují, ale je nutno to považovat za vládnoucí fenomén doby. Můžeme to nechápat, nesouhlasit, můžeme se tím cítit dotčení – a propadnout na celé čáře. Nebo naopak využijeme situace a připravíme své děti na život takovým způsobem, aby jim budoucí svět ležel u nohou. V éře, kdy většina dětí tráví mnoho hodin denně na sítích a promarňuje tím svůj růst a potenciál, bude skvěle vedené a rozvíjené dítě zářit o to víc jako mimořádný drahokam, který každý bude chtít.

Je jen na nás rodičích, kterou roli svým dětem předurčíme.

Každé dítě má talent

Badatelé již prokázali, že každé dítě přicházející na svět je nositelem hned několika druhů „podhoubí", ze kterého může při správném postupu a péči vyrůst mnoho talentu a neopakovatelné výjimečnosti. Tedy hodnot, které jsou dnes ceněny nejvíce. Ignorovat tento fakt, to lze interpretovat jako selhání a neomluvitelné plýtvání rodinným i společenským bohatstvím.

Kdo dnes efektivně neinvestuje do svých dětí, ten ztrácí budoucnost.

Následující text obsahuje rozhovor filosofky Alice Koubové s Andreasem Reckwitzem.

Andreas Reckwitz: "Pro současnou převládající singularitu je atraktivní a hodnotné to, co je považováno za jedinečné, nezaměnitelné a svébytné. To, co je pouze průměrné nebo standardní, je naopak hodnotově podřadné. Nebýt jedinečný znamená být bezcenný. Důležité přitom je, že tato logika se nevztahuje pouze na lidské bytosti jako jednotlivce, ale například i na věci, předměty, zboží, umělecká díla. A také na prostory a místa, na události, a dokonce i na kolektivy. Konkrétní kolektiv se může jevit jako významný jen proto, že je jedinečný.

Současná epocha je pohřebištěm těch, které lze označit pouze jako dobré a průměrné

Dnes máme na jedné straně jedinečnosti a na druhé straně vše, co ustupuje do pozadí, protože je to bezvýznamné, pouze průměrné.

Dobrým příkladem jsou kreativní odvětví, kde je extrémní rozdíl mezi „hvězdami" a méně viditelným, až neviditelným zbytkem umělců. Když je někdo hodnocen jako jedinečný – filmový tvůrce, zpěvák, spisovatel, sportovec, malíř, každý o tohoto člověka stojí. A mnozí ostatní zapadnou. Nikoho nezajímají, i když jsou dobří. Ale nejsou výjimeční.

Polarizovanou strukturu najdete také ve městech a regionech. Některá města jsou přeplněná turisty, zatímco do jiných nikdo nejezdí, i když jsou to moc hezká města s bohatou kulturou. A podobně je to i na trhu práce – některá zaměstnání mají obrovský status a všichni se o ně perou, kdežto jiná důležitá zaměstnání jsou neviditelná, ačkoli je společnost potřebuje. Pozdní modernita (označení pro současnou epochu) je společností strukturálních polarizací vyvolaných logikou singularizace."

Alice Koubová: "Lidé, kteří nejsou hodnoceni jako jedineční, však postrádají nikoli snad jedinečnost, ale zkrátka uznání. Chybí jim pocit, že mají pro ostatní nějakou cenu, že za něco stojí."

„Ano, jelikož nejsou jedineční, nemají v této společnosti hodnotu. Potřebu uznání dobře analyzoval například filozof Axel Honneth. Lze ji ilustrovat třeba na trhu práce: pokud se něčí kompetence a výkony jeví jako nezastupitelné, má takřka jedinečnou prodejní cenu – chirurg, zpěvák, manažer, sportovec, vědec, umělec nebo řemeslník. A těší se rovněž vysoké úctě.

Lidé, kteří pracují od rána do večera, ale lze je zastoupit – například v odvětví služeb, získávají nízké uznání, přestože je jejich práce pro společnost nepostradatelná."

Alice Koubová: "Logika jedinečnosti však dopadá i na ty, kteří uspějí. Tlak na to, aby si úspěch udrželi, aby si udrželi svou atraktivitu pro okolí, je někdy naprosto zničující. Sociolog Alain Ehrenberg ukazuje, že požadavek na takovou permanentní iniciativnost vede k hlubokému vyčerpání a depresi. To je možná další slepé místo dnešní doby – pozdní modernity."

„Ano, to je velice důležitá otázka. I v pozdní modernitě samozřejmě existují lidé, kteří neupadají do deprese a kterým seberealizace prospívá. Dosahují velkých úspěchů a prospívají u toho. Existují ale také lidé, kteří zažijí obrovské propady a pády.

Ti, kdo se vydají na ambiciózní cestu sebezdokonalování, riskují obrovské zklamání a nenávratné ztráty. Volí násobně ambicióznější životní styl, než jaký byl typický pro průmyslovou modernitu první části 20. století. Žebřík, po němž šplhal člověk průmyslové modernity, nikdy nebyl tak vysoký."

Alice Koubová: "Nyní jako by žebříky naší seberealizace neměly žádný konec."

„Přesně tak, čelíme nároku bezmezné seberealizace. Stále můžeme hledat něco lepšího, něco jedinečnějšího. A můžeme selhat, protože ambice jsou vysoké, a garance úspěchu nejistá."

Co na to říct z pozice Kamevédy?

Oba tito filozofové, Koubová i Reckwitz, vystihují obsah dnešní doby. Chtěl bych využít těchto závěrů a hodnocení, protože jsou to vnější soudy kompetentních osobností o zásadním charakteru dneška i blízké budoucnosti. Není to něco, co bylo účelově vytvořeno pro podporu Kamevédy.

Ta je zaměřena přesně na to, co je dnes hodnotově nejvýš: odolnost, excelentní schopnosti, nejvyšší stupně dovedností, systematicky a dlouhodobě budovaná připravenost být kompetentní v soubojích o ty nejvyšší pozice.

Pokud byla zmínka o rizicích pro ty, kteří se vydávají na cestu sebezdokonalování, potom je nutné zdůraznit, že Kamevéda disponuje metodami, postupy a mechanismy, které zmíněná rizika a nejistoty omezují. Reckwitz hodnotí možnosti standardních lidí, kteří se v určité životní fázi rozhodnou podstoupit proces zdokonalení. My ale začínáme hned po narození, pozvolně a přirozeně. Využíváme nejvhodnější období pro komplexní i specifický rozvoj, které jiní promarňují. Díky tomu je naše schopnost efektivní kompetence mnohem vyšší a zmíněná rizika můžeme snadněji eliminovat.

Vezměme si například sportující dítě. Rodič se mu věnuje celou svojí bytostí, soustředěně a permanentně. Někomu to může připadat přehnané nebo zbytečné, ale opak je pravdou. Dítě nemůže trénovat a učit se celý den, proto přestávky můžeme využít k neméně důležitým diskusím o tom, co jednou nastane, až dosáhne svých cílů. Jaká úskalí to přinese, jak bude jednat, jak se bude chovat, jak se bude chránit?

Jak se bude dál zlepšovat, už ne v klidu a anonymitě sladkého dětství, ale pod tlakem médií, sociálních sítí, a ne vždy spokojených příznivců, obdivovatelů a fanoušků. Média na jedné straně bude potřebovat, ale nesmí se jim poddat a podlehnout vyčerpání a depresi.

Podle mého názoru lze dítě dopředu poměrně dobře připravit na úskalí, která ho čekají. Už jen díky tomu, že cosi podobného očekává a vlastně se odmala vzdělává v tomto specifickém oboru, už od dětství o tom přemýšlí, ptá se a diskutuje, je mnohem lépe připravené – je odolnější. Když spolujezdec hlásí řidiči soutěžního vozu, že za obzorem je prudká zatáčka doprava, kterou lze projet osmdesátkou, pak ji snadno projede. Pokud ale jiný řidič čeká za obzorem rovnou silnici, a ještě přitom něco hledá na displeji, je vystaven vážnému riziku havárie – protože není soustředěný ani připravený.

Podobné je to i v životě, ty odolné a připravené je obtížné zmást.

Důležitou roli hraje jedna věc, kterou budoucím hvězdám zdůrazňuji. Musí se připravit na veliký tlak na budoucí výsledky, ale současně si vždy mohou uvědomovat, jaké jistoty, hodnoty a bohatství již během dosavadní kariéry nashromáždily. Pokud by tlak přestal být únosný, je možné se z výsluní stáhnout – dočasně nebo trvale, a odejít zcela do ústraní. Pokud si počínaly moudře a prozíravě – a k tomu je Kamevéda odmala vede, potom jsou už jako mladí zajištění, získaly dostatek majetku na bezstarostný život po kariéře, mnohdy i pro své děti a děti jejich dětí. U úspěšných sportovců může představovat už věk těsně po dvacítce hranici, která jim zajišťuje ekonomickou svobodu a nezávislost pro zbytek života. Zdůrazněním tohoto faktu můžeme z těchto jedinců sejmout velkou část tlaku, kterému je jejich pozice permanentně vystavena.

Psychicky jim pomáhá vědomí, že z výsluní se tyto hvězdy mohou snadno a kdykoliv stáhnout. Opačně to udělat nelze, lidé postrádající jejich schopnosti a výjimečnost jejich místo zaplnit nemohou. Ostatně, u vrcholových sportovců počítáme s relativně krátkou kariérou. Je proto třeba situace maximálně využít a vytěžit pro sebe a svoji rodinu maximum.

Současně bych nechtěl podporovat zavádějící představy o životě úspěšných jedinců. Ano, je na ně obrovský tlak, zvlášť v obdobích, kdy mají potíže a nejsou tak úspěšní, jak okolí očekává. Ale nejsou to jen peníze, pro které to vše podstupujeme. Dokonce nejsou v období růstu a výchovy tím hlavním nebo podstatným. Ta dlouhá cesta je provázená spíše opravdovou vášní pro určitou věc, zaujetím a touhou dělat to, co mě baví a co mám rád. Spolu s dítětem prožíváme fascinující události, cestujeme, potkáváme zajímavé lidi, radujeme se z úspěchů a překonáváme nezdary. Prožíváme dobrodružství, kdy už samotná cesta k cíli je úžasnou životní etapou. Během rozvoje zažíváme dílčí úspěchy, ze kterých se radujeme a které přiměřeně slavíme. Postupem času přichází stále častěji vystupování před zaplněnými arénami, což přináší určitý stres, ale současně prožíváme cosi extrémně vzrušujícího a silného, kdy necítíme bolest ani únavu.

Když prohlašujeme, že chceme pro své děti to nejlepší a dosáhneme na cíl, za kterým jsme šli mnoho let, je to nejen spravedlivé, ale také to přináší zážitky, které jiní nikdy nepoznají.

Proto tolik času a energie vkládáme do svých dětí už od kolébky. Je toho tolik, co musí zvládnout a pochopit. Nejen sportovní potenciál, ale mnoho dalších znalostí, dovedností a schopností je třeba si osvojit, aby v náročném prostředí obstály, byly odolné a chytré, aby se nenechaly připravit o to, co jim po zásluze náleží.

Zdroje:

• Alice Koubová, Sociolog: Nebýt Jedinečný znamená být v naší společnosti bezcenný, KONTEXT N, DENÍK 17.4.2026, s. I až III.
• Andreas Reckwitz, filosof a sociolog. Společnost singularit, tato kniha je dílem jednoho z nejvlivnějších myslitelů současné sociologie. Východiska: Zatímco průmyslové společnosti počátku 20. století produkovaly standardizované výrobky, města, organizace a subjekty, v naší pozdně moderní společnosti si ceníme výjimečnosti, jedinečných předmětů, zážitků, míst, jednotlivců, událostí a komunit...
• Doc. RNDr. Mgr. Alice Koubová, PhD., PhD.
  18. května 1974
  Obory: matematika, filozofie, fenomenologie, filozofie umění, aplikovaná etika, etika veřejné správy...
  Filozofka z Filosofického ústavu Akademie věd ČR, proděkanka pro vedu a výzkum na Divadelní fakultě Akademie Múzických umění.
  Zabývá se performativní filosofií, post-fenomenologií, empatií, tělesností, uměleckým výzkumem a etikou hry.
  https://cs.wikipedia.org/wiki/Alice_Koubov%C3%A1

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

• autor výchovné filozofie Kamevéda
• +420 775 178 805
• Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.