Sláva nerovná se peníze. Finanční realita olympijských medailistů z menších sportů je dost tvrdá

Téma výběru sportu pro dítě je vpravdě strategickou disciplínou, pokud to rodiče i dítě vezmou vážně a vydrží se určitému sportu věnovat od dětství po dospělost. A protože si toto téma včetně nadpisu vybral redaktor HN Michael Mareš v průběhu olympiády, rozhodl jsem se toho využít pro rozšíření rozhledu otců a matek těch nejmenších dětí. Jedná se totiž o volbu, která výrazně ovlivní život dítěte i celé rodiny na mnoho příštích let. V případě dítěte se potom celkový výsledek propíše do celého života, jeho obsahu, náplně i kvality.

O co tedy jde?

„Martina Sáblíková, Barbora Špotáková nebo Lukáš Krpálek získali spoustu olympijských medailí a patří mezi českými sportovci k těm nejznámějším. Jsou ale také příkladem, že u úspěšných olympioniků sláva nerovná se peníze.

Může vás milovat půlka národa, ale v ročních příjmech se dostanete přinejlepším na vyšší jednotky milionů korun ročně. Hrubého. I podprůměrný český hokejista v NHL vydělává výrazně víc. Například obránce Mikuláš Hovorka, který za Floridu Panthers letos odehrál jediný zápas, má roční plat 950 tisíc dolarů, tedy zhruba 20 milionů korun.

O tom, že je velmi těžké olympijský úspěch zpeněžit, vypovídá i žebříček nejlépe vydělávajících českých sportovců, který sestavuje magazín Forbes. V něm se úspěšní olympionici k předním místům ani nepřibližují – vládnou fotbalisté, hokejisté, tenisté a tenistky.

Rychlobruslaři, sjezdaři, bobisté či skokani na lyžích se ke sportovní finanční elitě nepřibližují. Bude to nejspíš platit i o čerstvé zlaté snowboardistce Zuzaně Maděrové.“

Šéf lyžařského svazu David Trávníček k tomu říká, že „získat dobré marketingové smlouvy je stejně těžké jako vyhrát zlatou medaili na olympiádě. Je to tvrdá práce stejně jako trénink a samotný sportovní výsledek je pro to předpoklad, který k sáhnutí si na peníze není ještě dostačující. Výše příjmů jednoznačně závisí také na tom, v jakém sportu uspějete. Takhle ten trh prostě funguje. Jedno z vodítek je hodnota televizních práv na daný sport. Třeba snowboarding nemá takovou cenovku jako sjezdové lyžování, protože neoslovuje tak široké spektrum lidí. Sportovní nůžky se dají přivřít tím, že vydolujete maximum z příběhu úspěchu, dobrého jména, vstřícnosti k médiím i fanouškům či dosahu na sociálních sítích.“

To, že olympionici za nejlépe vydělávajícími sportovci citelně zaostávají, je celosvětový fenomén. Ze studie mezi 500 americkými olympioniky vyplynulo, že 60 procent z nich se nepovažuje za „finančně stabilizované“.

Například polovina amerických reprezentantů v běhu vydělává sportem méně než 15 tisíc dolarů ročně před zdaněním, uvedl portál Business Insider. V USA platí, že olympionici jsou ve většině sportů pod finančním tlakem.

„Když si to nemůžete finančně dovolit, tak uhněte z cesty. Za vámi je dalších pět šest sportovců, kteří si rádi vezmou vaše místo v reprezentaci,“ podotýká šermířka Monica Aksamit, bronzová medailistka z her v Riu. Příjem mají američtí olympionici ze stipendií od jednotlivých sportovních svazů – například veslaři dostávají dva tisíce dolarů měsíčně – dále z prize money a od sponzorů.

Na druhou stranu si musí platit stále vyšší výdaje: patří mezi ně jak sportovní vybavení, doprava na závody či sportovní strava, tak zajištění kouče, fyzioterapeuta nebo nutričního specialisty. Spousta z nich proto musí vedle sportování chodit i do práce na zkrácený úvazek nebo – jak to dělá šermířka Aksamit – si založí crowdfundingovou kampaň.

Bobistka a sprinterka Lauryn Williamsová (první Američanka, která získala medaili na zimních i letních hrách) říká: „Všichni si myslí, že když jsi na olympiádě a vyhraješ medaili, že jsi určitě bohatý. Pravda je ale přesně opačná."

A jak je to u nás?

Barbora Špotáková dříve připustila, že mohla ze svých sportovních úspěchů vytěžit víc, ale vědomě udělala opačné rozhodnutí. „Dohodli jsme se s mým agentem, že méně znamená více. Můj hlavní cíl byl vždy obhajovat následující rok sportovní výsledky, a to při vysoké komerční zátěži prostě není možné,“ prohlásila.

Mezi sponzory Špotákové přitom patřily velké firmy a značky jako Nike, Hollandia, Seat, ČD Cargo, AVE nebo Procter & Gamble. Výdělky od nich však nebyly nikterak závratné a někdy ani nešlo o peníze. Minimálně ve dvou případech šlo o protiplnění ve formě zboží, které souviselo s jejími životními etapami – například když se jí narodil syn (Sunar) nebo když stavěla dům (výrobce cihel Heluz).

Špotáková byla během kariéry zaměstnankyní Armádního sportovního centra Dukla, kde brala plat 66 tisíc korun měsíčně, včetně příplatků za hodnost a odměny za výsledky. To sice byla nejvyšší mzda ze všech sportovců v Dukle, ale když ji dáte do perspektivy českého sportu, vyšší plat mají i průměrní hráči v domácí fotbalové lize. Ti nejlepší berou i několik milionů měsíčně.

Hodně lidí v České republice tuto sportovní realitu nevnímá. Berou sport jako celek a zmínku o platech a penězích vnímají jako něco zkaženého, co snad do sportu ani nepatří. Stále je v nás ještě zakořeněný status sportu jako zájmové činnosti, která je spíše věcí cti než obživy. Před rokem 1989 se u nás oficiálně neprovozoval profesionální sport, ale to se s pádem železné opony diametrálně změnilo. Část fanoušků a rodičů si tu změnu neuvědomila dodnes, jako rodiče bychom ale měli pro své děti chtít to skutečně nejlepší. Nikoliv jenom pocity, medaile a slávu, ale skutečné celoživotní finanční zajištění. To jediné dává smysl také Kamevédě. Pokud se má dítě od kolébky připravovat na sportovní či jinou kariéru, musí to dávat smysl. Když se dítě seznamuje se základy jednotlivých sportů, nemá ještě ty kompletní informace, kterými disponujeme my, otcové a matky.

Akrobatický lyžař Aleš Valenta, který získal na ZOH v roce 2002 v Salt Lake City zlato, tvrdí, že jsou to především rodiče, kdo ovlivňuje výběr sportu. „Když dítě ve třech nebo čtyřech letech začíná s krasobruslením, hokejem nebo tenisem, nemá většinou potuchy, že něco takového existuje. Do klubu ho přivedou rodiče. Bez nich by se do těch míst dostalo až o několik let později nebo vůbec…“

Pokud to zjednoduším, na nás rodičích záleží, zda naše děti budou jednou úspěšné, šťastné a dobře zajištěné – anebo zklamané z nenaplnění těch úžasných možností, které se před dítětem v okamžiku zrození otevírají.

Autor: Pavel Zacha

Zdroj

Michael Mareš, Sláva nerovná se peníze. Finanční realita olympijských medailistů z menších sportů je dost tvrdá. Hospodářské noviny 12. 2. 2026, s. 11