Praktický pohled rodiče na problematiku sportovní psychologie při výchově sportujícího dítěte.

obrázek 2Mnozí považují tuto oblast za vyloženě okrajovou. Zvlášť starší praktici, kteří nemají s touto moderní podpůrnou specializací provádějící servis v oblasti vrcholového sportu své vlastní zkušenosti. Ale je zvláštní, že sportovní psychologie dnešním rodičům pečujícím o své děti na sportovní dráze nedá spát a zajímají se o ni víc a víc.

Už před nějakým časem jsem se rozhodl vyjádřit k této problematice svůj postoj. Přimělo mě k tomu několik opakovaných dotazů na stejné téma krátce po sobě. Z časových důvodů ale uvádím článek s prodlevou až dnes.

 

Jsem tvůrcem Kamevédy. Ta je kromě jiného založena na tom, že se snaží vytvářet nadčasový komplexní systém podporující dítě prakticky ještě před jeho narozením až do nějakých sedmnácti nebo osmnácti let pomocí propojení moderních prvků podporujících etickou formou potenciál jedince v určité vybrané oblasti. A chtěl bych sdělit, že do tohoto systému náleží i oblast psychologie sportu. To v případě, že při sestavování výchovného systému v konkrétní rodině převládá organizačně technické hledisko.

Rodiče dnes všude slyší, že sportovci od určité úrovně trénují zhruba všichni stejně, ale
"Rozhoduje hlava."
"Máme to v hlavě," říkají houfně sportovci,
"Je to jen o hlavě..."

Všichni tím míní psychologii, ovládání stresu a emocí, zvládnutí nervozity, dosažení koncentrace v pravý okamžik, načasování formy těla i ducha na rozhodující moment, práci s motivací... a všechna ta související neuchopitelná témata, která dnes podle některých dělají rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, výhrou a prohrou. Mezi těmi, kteří hrají NHL, Bundesligu, pohybují se na okruhu WTA a ATP, a těmi, kteří se tam propracují maximálně do hlediště.

V současné době bych ale chtěl svoje postoje vůči praktickému využití sportovní psychologie u jedinců mladších osmnácti let částečně poopravit. Domnívám se, že masové nebo programové, až jaksi automatické zařazování sportovního psychologa do širšího nebo užšího realizačního týmu kolem vynikajícího sportovce do jeho osmnácti let by mělo být spíš výjimkou reagující na specifické a výjimečné problémy. Důvodem pro tento postoj je praktické hledisko.

Mladý sportovec má k dispozici každý den 24 hodin jako my všichni ostatní. Jeho technické mistrovství, které si postupně vybudoval a které musí dále navyšovat, aby dospěl do vysněného cíle, tkví v efektivním využití tohoto času. Přitom na rozdíl od jiných profesí i kvalitní odpočinek představuje v jeho případě nesmírně efektivně využitý čas. Vše, co je spojeno s kvalitní regenerací a kumulováním energie pro další výkon, hraje významnou roli. Proto je nejvhodnější investovat čas a peníze do činností, které prakticky a hmatatelně podporují nárůst komplexního sportovního potenciálu podporujícího specifický sportovní výkon.

Domnívám se, že v mládí sportovce může být rozšíření tohoto finančního a časového balíčku ještě navíc ve prospěch sportovní psychologie matoucí, neefektivní a zavádějící. Mladý hokejista, fotbalista nebo atlet dnes chodí do školy, která mu sebere hodně času. Dál musí trénovat a cestovat na závody a zápasy. To je jeho nosný program. Pokud jej zastupuje agent či někdo jiný, musí s ním často komunikovat, aby manažerská složka jeho kariéry byla kvalitně obhospodařována a řízena. Na podporu výkonu není možné nepracovat nad rámec práce v klubu, takže je ideální angažovat kvalitního kondičního trenéra. Pokud konkuruje v mezinárodním měřítku a jeho sportovní aktivita dosahuje na vrcholové parametry, nelze neřešit oblast výživy. A to pokud možno velice komplexně. Může to být oblast, přesněji - měla by to být oblast, kam z rodiny potečou každý měsíc největší prostředky. Je to vklad do budoucnosti sportovce, podpora dlouhé sportovní kariéry. S tím jde ruku v ruce oblast regenerace včetně klasických procedur prováděných pravidelně sportovcem samostatně (sauna, vyplavání, ledová tříšť, kryoterapie, ...) nebo prováděné cizí osobou - masáž kvalitním masérem, či práce fyzioterapeuta. To chce opět čas a v mládežnickém věku i peníze.

Na oblast psychologie sportu mi v tom shonu prostě nezbývá prostor. Je to totiž velice diskutabilní téma. Časově i finančně velice náročné, s naprosto nejistým výsledkem. Pokud si celou situaci vymodelujeme na jakési pomyslné maketě časového plánu a času, který máme k dispozici, zjistíme, že přidávání dalších okének už by nám podrývalo kvalitu nosných částí fungujícího systému.

K tomu, aby se nejprve úplně cizí člověk dostal do hlavy mladého sportovce, aby jej dokonale poznal a potom byl neustále detailně informován o všech změnách, nových informacích a pocitech z toho plynoucích, bychom potřebovali skutečně obrovský časový prostor. Je zde také hledisko vzájemných sympatií, fungování jakéhosi důvěrného vztahu. Navíc bychom pustili do hlavy mladému člověku někoho, o kom nikdy nemáme dostatek zpráv a záruk. Po čase by mohl celý systém začít bortit nebo ovládat tím, že by začal ordinovat stále náročnější terapie na úkor vlastní sportovní praxe a jejich souvisejících složek. To v případě, že by vše fungovalo - řekněme funkčně.

Ve své praxi rodiče jsem učinil dvakrát krátkodobý pokus s využitím sportovního psychologa, posléze už jsme tuto oblast nepokoušeli. Jednak z důvodu, že k takovému kroku nebyl akutní důvod, a také díky určitému vystřízlivění z nároků, které to pro náš rozvrh i rozpočet přinášelo.

Ale domnívám se, že místo dlouhých přirovnání a zdůvodňování jako příklad postačí popis pointy dopisu, který mi asi před dvěma měsíci zaslala maminka dvanáctiletého sportovce, tenisty. Požadovala radu ohledně sportovního psychologa, zda je vhodné jej v jejím případě angažovat s následným dotazem, zda bych mohl nějakého dobrého konkrétně doporučit.

Problém této tenisové maminky by se dal ve stručnosti popsat následovně:

"...Mému synovi je dvanáct let, hraje tenis, je v tom dobrý a moc ho baví. Podařilo se nám zvládnout rozvrhově i finančně a organizačně školu, jeho sport a přizpůsobit tomu režim naší rodiny. V poslední době má ale potíže s tím, že nedokáže přenést svoji úroveň hry z tréninku do zápasů.
Ztrácí zápasy s hráči, které by měl porazit. Jsme z toho špatní, hledáme, v čem je chyba. Myslíme si, že by mu mohl pomoct sportovní psycholog, který by snad dokázal zvýšit jeho odolnost v důležitých chvílích zápasu. Potřeboval by víc vyhrávat, aby si začal věřit. Měl by potom tenis určitě ještě raději, než dosud...!"

Poslal jsem oné mamince několik doplňujících otázek, abych se v jejich situaci mohl lépe orientovat. Z doplňujících informací mě nejvíc zaujala ta, na které jsem založil svoji odpověď, a vlastně i radu, o kterou mě žádala. Dozvěděl jsem se totiž, že její syn hraje tenis pětkrát týdně hodinu nebo hodinu a půl. Ale co víc, začal tenis takto aktivně provozovat až v deseti a půl letech. Tzn., že jeho tenisová kariéra trvá sotva rok a půl. To jsem považoval za informaci zcela zásadní pro "stanovení diagnózy." Moje odpověď nakonec zněla nějak takto:

"...Nejprve si společně přiznejme, že tenis je po technické stránce velice náročná hra. Aby hráč zvládl všechny údery, potřebuje jich odehrát statisíce. Sto tisíc forhend křížem, sto tisíc forhend po lajně, sto tisíc úderů bekhend křížem....

Rodiče tenistů tvrdí, že jejich děti začaly "skutečně pěkně hrát tenis" zhruba po deseti letech. S tím bych souhlasil. Vám tedy chybí ještě osm a půl roku k této metě.

Váš syn se potřebuje učit timing související s hrou různých soupeřů, anticipaci, odhad na míček i úmysl soupeře. Na každém kurtu je jiné světlo, jiné pozadí, tedy úplně jiná orientace. Cestujete po turnajích, kde pokaždé jinak fouká vítr, jinak svítí slunce. Orientace začínajícího hráče je pokaždé velice obtížná. Úder, který solidně zahraje na domácím kurtu, kde zná každý kamínek a lístek na stromě, už nezahraje v zápase na jiném neznámém kurtu proti soupeři, který míček jinak rotuje než jeho trenér. Nehraje mu jich třicet za sebou, ale jen jeden a snaží se na vašeho syna hrát přesně ty míče, u kterých už při rozcvičce vypozoroval, že mu ještě moc nejdou. Proto se Vám může zdát, že se psychicky hroutí. Ale to je klam, protože on se hroutí herně. Jeho kvalita ještě není taková, aby dokázal držet krok.

Vždyť nastupuje proti hráčům, kteří se denně pohybují na kurtech už nějakých sedm osm let, což je úplně jiná pozice než ta, ve které se nachází váš syn. Vždyť odtrénoval čtyřikrát méně, než jeho konkurenti. Bylo by nespravedlivé, kdyby přišel a hned vítězil. Možná kvalitní soupeře nebude porážet nikdy, protože začal dost pozdě. Nebo si nastaví laťku svého úsilí výš než ostatní a pokusí se je pomalu krok za krokem dotahovat. V tom případě ale musí být hodně trpělivý.

Nejlepším sportovním psychologem je v tomto případě podle mého názoru skvělý trénink, dobře odvedená práce na kurtu, v tělocvičně, u tenisové stěny. Pokud byste se v této chvíli obrátili na sportovního psychologa, řešili byste problém na místech, kde žádný není. Protože váš syn neprohrává zápasy v hlavě, ale pouze a jen sportovní nedostatečností. Musel by být supertalent, geniální dítě, aby vše probíhalo jinak..."

Na závěr dovolte zastřešující myšlenku, kterou kradu ze své připravované knihy "Strategie úspěšné výchovy." Sportovci, kteří náleží k těm vůbec nejúspěšnějším v naší historii (Jaromír Jágr, ve fotbale Pavel Nedvěd, či v tenise Ivan Lendl), postavili svoji hvězdnou kariéru na nesmírně tvrdé práci. Jejich tréninková píle výrazně převyšovala porce, které přijímali jejich konkurenti. Tato tvrdá práce přecházející v systém byla tím nejlepším sportovním psychologem. Opírali se o ni v momentech, kdy se nacházeli v rozhodujících fázích své kariéry, kdy dominovali ve svém sportovním prostoru.

Dokonce bych si dovolil tvrdit, že skutečně komplexní a inteligentní sportovec bude i profese nejprve naprosto nepostradatelné, jako je kondiční trenér, využívat jen po určité období své kariéry, dokud se nenaučí potřebné techniky, dokud nepochopí principy práce se svým tělem, dokud se nenaučí vše dokonale cítit a chápat. Jakmile dosáhne tohoto stavu, může být jen on sám sobě tím nejlepším trenérem, protože nikdo nezná lépe vnitřní pocity, hlášení těch tisíců "kontrolek" v nejjemnějších tkáních jeho pohybového aparátu.

Jsou sportovci, kteří nutně potřebují trénovat v kolektivu, aby se přinutili makat. Česká hokejová škola je na tom principu postavená. Je tam legrace, komunikace a vše probíhá zábavněji. Má to své výhody, které jsou ale provázeny některými nesmysly. Zámořská forma sázky na individuální přípravu dává momentálně té kolektivní evropské pořádně na frak.

V každém případě platí, že skutečně ten nejlepší trénink si je schopen špičkový sportovec naladit přesně na svoji míru a na naprosto specifickou momentální situaci, ve které se nachází, úplně sám. Pokud není mentálně pohodlný je on tím jediným, který tohle nesmírně složité dílo dokáže zvládnout. Vyžaduje to samozřejmě zabývat se sám sebou, vyhodnocovat co funguje, trochu přemýšlet a plánovat. Individuální suchou přípravu a vlastně i trénink na ledě v přípravné fázi si mnozí hráči NHL dělají sami nebo v menší skupince podle not, které se jim osvědčily. Už přesně vědí, co potřebují udělat, aby v kempu, až se bude lámat chleba, byli připraveni.

Moto dnešního článku může znít takto:

"Zabývejte se prioritně jen tím, co vás fakticky, reálně a hmatatelně posouvá dopředu. Vše ostatní odložte na později..."

Vím, je to na úvod poměrně kontroverzní uvedení do problematiky sportovní psychologie, ale považoval jsem za upřímné sdělit tento postoj, který mě momentálně ovládá. To nám samozřejmě nebrání publikovat v dalších článcích názory, postupy, doporučení a metody, které budou vedeny třeba v úplně jiném duchu. A bude jen na vás, abyste si z toho vybrali to, co bude vašemu naturelu a smýšlení nejbližší.

Článek z 24. srpna 2016

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pro vložení komentáře se prosím přihlašte

Články pro Vaši inspiraci

Všechny články o kamevédě
Reklama
Reklama
  • 336x280
  • ProHockey
Nahoru