Děti jako investice

photo maleMnohé rodiče při čtení článků na našem webu zřejmě napadá naléhavá otázka: "Proboha, kde na tu Kamevédu vzít peníze?" Na následujících řádcích bych celou tu závažnou problematiku chtěl pojmout trošičku z jiného pohledu.

 

Při dnešním pravidelném monitoringu tisku jsem v Hospodářských novinách narazil na pojednání, kterých jsou v posledních měsících publikovány stovky. Jejich krédem je řešení problému spojeného se současnou situací v ekonomické a zvlášť finanční oblasti od Evropy po USA. Zní asi takto: "Peněz a volných prostředků dnes leží všude víc než dost. To co dnes všem zoufale chybí, jsou možnosti, kam účelně a úspěšně tyto peníze investovat."

Deevoluce

photo maleKamevéda celým svým zaměřením mocně usiluje o návrat dětské populace k prapůvodním kořenům, k přírodě, ke zdraví, mohutné tvorbě imunitního, intelektuálního, tvůrčího i pohybového potenciálu mladého člověka. Současná společnost se ale mílovými kroky žene přesně opačným směrem.

 

Dnešním mladým lidem v mozku odpadají díky náporu informačních technologií celé neurologické trasy, neurologové začínají hovořit o nástupu tzv. "deevoluce". Jedním z takových je MUDr. Martin Jan Stránský, přední neurolog, vysokoškolský profesor a také zakladatel Polikliniky na Národní v Praze.

Co tato deevoluce způsobuje a jaké děje v lidském mozku byly odstartovány, si můžete přečíst v následujícím textu.

Chceš mít úspěšné dítě? Nesmíš prohrát souboj s časem!

foto malMladý hokejista Mike McLeod je dalším úspěšným příkladem časného rozvoje v nejútlejším mládí. V roce 2016 se stal první volbou Draftu NHL týmu New Jersey Devils. Podobně, jako loni v případě Pavla Zachy, který byl celkově šestým hráčem draftu NHL a jedničkou pro Devils, sáhl skauting New Jersey po sportovci, kterého rodiče začali rozvíjet na dnešní zvyklosti extrémním tempem už od kolébky.

 

Nechtěné děti

nozickyFakt, že mnoho žen lituje svého mateřství, náleží mezi největší současná tabu.

Rozsah 4 strany A4

Je možné milovat své dítě a současně tvrdit, že pokud bychom se mohli znovu vrátit do doby před jeho početím, už bychom ho znovu nechtěli?

 

Určitě ano! Podotýkám, že tento článek se vůbec netýká postojů mužů ke svým potomkům, kteří je logicky mnohem častěji opouštějí z důvodu různých životních peripetií, než matky. Problém, nevyřčené tabu, se tentokrát týká těch, kteří jsou - nebo by alespoň měly být - pro všechny v jejich životě bez výjimky těmi nejbližšími.

Jedná se o "maminky" a jejich skutečný vnitřní vztah k vlastním dětem. Část z nich se totiž zmítá v hlubokém rozporu, který nemá jednoduché řešení a který prakticky vylučuje soulad, mateřské štěstí a rodinnou harmonii.

Výrok jedné z českých matek:
"Samozřejmě, že své děti miluju. Ale kdybych měla možnost se znovu rozhodovat, neměla bych je buďto vůbec nebo alespoň o deset let později. Já ani manžel jsme nebyli zralí na to, abychom nesli odpovědnost za někoho dalšího."

Jak dnes vyrůstají děti Vikingů?

VikingPřed nějakým časem jsem exportoval jednu multifunkční dětskou tělocvičnu Kamevéda do Finska a na oplátku mi otec malého dítěte slovensko-finských rodičů zaslal tento odkaz.

Sice při tom trnu, protože prvky jsou prováděny bez záchrany, ne moc připraveně a celé se mi to jeví až neúměrně nebezpečně. Ale jen to znovu svědčí o pověstné tvrdosti výchovy a odolnosti potomků kdysi obávaných národů blízkých Vikingům.

Když to srovnáme s pojetím současné klasické české výchovy, ten rozdíl lze nazvat propastným. Je potom obtížné takovým pohybově a hlavně koordinačně a silově akcelerovaným dětem stačit třeba v kolektivních sportech.

My jsme jako nějací desetiletí kluci za městem šplhali na úzké štíhlé mladé břízy, vylezli jsme až na tenký vrcholek stromu, až na úplný vrchol a odtud se odrazili a spustili se dolů držíce tenký vrcholek v obou rukách. Bříza se ohnula jako luk a jako výtahem nás spustila k zemi. Občas se tato operace nepovedla a zřítili jsme se z výšky dolů. Také by to dneska asi vypadalo podobně krkolomně, zdivočele a naprosto nepatřičně, ale pro nás to tehdy byla obyčejná rutina a zábava.

Záběry na tomto videu sice nemají s Kamevédou nic společného, ale lze je promítnout rodičům, aby si udělali obrázek o tom, kde asi mohou ležet hranice, které ještě lze zvládat.

Svého syna formuji od okamžiku jeho narození

fotbal - kopačkaByl jsem nesmírně potěšen, když jsem objevil váš článek na www.sport.cz. Po přečtení toho rozhovoru jsem navštívil vaše stránky Kamevéda a nestačil se divit. Mám obrovskou radost, že až takový "blázen", jak mě někdy v mém okolí nazývají, zase nejsem.

 

Váš přístup se mi velmi líbí, vaše myšlenky samozřejmě také. Můj názor je ten, že přijetí a praktikování Kamevédy jde jen za předpokladu "citlivosti" rodiče či rodičů. "Citlivosti", tím myslím rodičovu schopnost správně vnímat své dítě, umět "naslouchat" jeho pohybové i jiné komunikaci a přesně vycítit, co je pro něj v daný moment to nejlepší. Řekl bych, že ne každý rodič je toho schopen.

Můj syn Dominick se nám narodil v květnu 2014. Už před jeho narozením jsem každému oznamoval, že to bude fotbalista. Připravil jsem pro něho pokoj s fotbalovými motivy, do postýlky jsem mu položil několik plyšových míčů. Lidi se smáli, že jsem blázen.

Měli jsme také štěstí na synova doktora, který mi vřele doporučil s Dominickem cvičit hned od narození. Zpětně, když se na to podívám, zapadá to krásně do sebe. Jeho cvičení hned po narození, jeho snaha dělat věci co nejdokonaleji, vůle i charakter. Prvně jsem se bál, abych mu nějak neublížil. Začal jsem se učit ho znát, naslouchat mu a vcítit se do něj. Když se začal převalovat na bříško, doktor mi ukázal pár cviků, jak posílit jeho nohy, stehna, záda. Už tehdy jsem začal obdivovat synův "buldočí" charakter, který mu dodnes umožňuje posouvat jeho hranice možností. Zdokonaluje se soustavným opakováním téže činnosti. Naučili jsme se cvičit spolu několikrát denně. Domča si to někdy užíval, někdy "nadával", ale vždycky s neskutečným zápalem a silou. Když jsem to ukazoval prarodičům a známým, už se nesmáli, už jsem se prý doopravdy zbláznil. Od té doby se o tom s lidmi moc nebavím. Nechápou to, nebo mě odrazují, popřípadě na to nemají nervy, jak říkají.

V osmi a půl měsících se Domča postavil, v devíti chodil. On má obrovskou výhodu, že se narodil s velkou vůlí a charakterem vítěze. Cokoliv se učí, a nejde mu to, bude to stokrát opakovat, dokud se mu to nepodaří. Samozřejmě se u toho pořádně vytočí, ale nevzdá to. Naopak, žene ho to dopředu, posouvá hranice. Když tu konkrétní činnost ovládne, začne si ji nějakým způsobem ztěžovat. Například začal chodit po schodech pozadu, nebo se zavřenýma očima. Nebo lezl po žebříku s jednou nebo oběma rukama plnýma kamení...Já jen doufám, že mu to vydrží.

Dominick se narodil jako atlet. Netvrdím to proto, že je to můj syn nebo že chci, aby byl fotbalista. Prostě to tak je. Jeho hrubá motorika je na jeho věk neuvěřitelně vyspělá a výrazně převyšuje své vrstevníky i mnohem starší děti. Dokazuje nám to každý den v parku. Musel jsem představit své ženě a babičce, čeho je schopný. Naučit je poznat tu hranici, kdy je pro něj bezpečno. Nechat ho zdokonalovat s odvahou, jak on potřebuje, je pro ně stále obtížné. Kdyby bylo po jejich, vše by mu zakázali. Bojí se o něj, když běhá po betonových schodech u našeho domu.

Na těch vlastně vyrostl - na těch dvaceti betonových schodech si vypiloval svoji stabilitu a rovnováhu k takové dokonalosti na svůj věk, že mi nad tím chvílemi zůstává rozum stát.

Samozřejmě se to neobešlo bez pádů, boulí a odřenin. Žena se na to nemohla koukat, ale já mu věřil. Pozorně jsem ho sledoval a vím, čeho je schopný a kde má hranice. V roce a dvou měsících sešel celé schody úplně sám, za pár měsíců je chodil pozadu, pak bez koukání, nakonec se zavřenýma očima...

Od prvního okamžiku po narození měl kolem sebe balóny. Spoustu míčů různých velikostí, a ty miluje. Kope do všeho, co je i není kulaté a co má v dosahu.

Mám tady pár přátel, kteří hájí názor, že by si měl vybrat svoji cestu sám. "Co když bude chtít hrát baseball?" říkají mi.
Ale já si myslím, že když se dítěti od narození podsouvá předmět, který u něj chceme prosadit, existuje obrovská šance, že u toho skončí. Dítě z toho nemá rozum a čím dříve začne, tím lépe. Dohánět něco v osmi, deseti letech, když se dítě začíná rozhodovat, co vlastně chce, je podle mě pozdě.

Teď jsou Dominickovi dva roky a dva měsíce a ten náskok si pořád udržuje. Myslím si, že máme výhodu v tom, kde žijeme. Je tady pořád teplo, není dne, kdy bychom nebyli venku v parku na prolízačkách. Běháme, skáčeme, lezeme po všem možném, a hlavně kopeme do balónu...

Pavel Zacha - komentář k dopisu otce z pohledu kamevédy

Domnívám se, že tohle je vynikající text vhodný k provedení analýzy z pohledu filozofie Kamevéda, protože je v něm celá řada nesmírně zajímavých momentů, na kterých je možné představit si několik důležitých momentů důležitých pro pojetí výchovy dítěte v rodině.

Šťastný život s dětmi

koloPřed třemi lety se nám narodil syn Mikuláš. Už v těhotenství jsme věděli, jakým směrem půjdou naše společné životy s dětmi. Chceme jim ukázat širokou cestu, ve které si jednou sami vyšlapají tu úzkou pěšinu. Důležité pro nás je, abychom je naučili a ukázali jim toho co nejvíce, co je v našich silách a možnostech.

Reklama
Reklama
  • xHockey
  • 336x280
Nahoru