„No nazdar, děláš něco?"

Touto větou pravidelně zdravil Jaromíra Jágra jeho táta. Všichni ho znali jako pracanta, který se od rána do večera nezastavil a to zřejmě očekával také od svého okolí. A od syna. Byl to hlavně on, jeho táta, který ho denně ponoukal do trénování, nechal fyzicky pracovat na hospodářství a i na prázdniny k prarodičům mu sepisoval celou řadu cvičení. Byl jeho hnacím motorem.

Jak však sám Jaromír říká, na tom co dosáhl, má velkou zásluhu také máma a další členové rodiny. Byla to například babička, díky které si vybral číslo 68. Nebo děda, který mu o prázdninách stopoval sprinty. I další blízcí ho v mnohém "spoluvychovávali" a pomohli nasměrovat tam, kde ho dnes známe.

O tom, jací byli, jak proživali společné chvíle a jak ho v životě ovlivnili, si můžete přečíst v článku rubriky Sportovní výchova:

Jaromír Jágr: Z počátku se mnou na tréninky chodila hlavně máma