Problém jako příležitost

Opravdu bych si přál, abychom v rámci Kamevédy dokázali předat rodičům tvůrčí a pozitivní pohled na okolní svět. Můžeme si to ukázat na současné situaci ve světě.

Většina lidí byla celosvětovou pandemií doslova paralyzovaná. Ovládl je strach a obavy. S napětím očekávali další a další zprávy, stresovali se víc a víc hrozbami možného vývoje. Vypadalo to, jakoby všichni byli na jedné lodi, objevovaly se krásné příklady solidarity i sebeobětování. Nicméně, abychom okolním procesům dokázali skutečně porozumět, je třeba si nejprve přiznat, že ve vnímání situace existovaly značné rozdíly. Velká část obyvatel v moderních státech se doslova strachovala o přežití, protože přišli o zdroje příjmů a neměli žádné rezervy. Další velká část obyvatelstva těmito rezervami disponovala, ale přesto i oni zaznamenali citelné ztráty, omezení a komplikace. A potom je zde ještě malá část populace, ta její bohatá a vlivná část, která na vzniklou situaci může pohlížet jako na příležitost k dalšímu zbohatnutí. Můžeme je odsuzovat, můžeme je kritizovat, ale to nám v ničem nepomůže a nikam nás to neposune. Kapitalistická společnost je založena na rozdílech mezi lidmi a na silách trhu, kapitálu a byznysu, které ji pohánějí kupředu.

Dovolím si tvrdit, že pandemie byla a je v jistém smyslu příležitostí pro každého. Bylo možné upadnout do jakési letargie a odevzdaně čekat, jak to dopadne. Nebo využít šance a s velkým zaujetím pracovat na potenciálu svých dětí - a pokud je nemáte, tak třeba na tom svém osobnostním potenciálu. Protože až vše po delší době odezní, bude velký rozdíl mezi těmi, kteří nedělali nic, a těmi, kteří se mezitím hnali vřed jako o závod. V pomyslné soutěži dnešních dětí toto období dokonce může jednou rozhodnout o úspěchu či neúspěchu jejich kariéry.

Téměř devadesát pět procent rodičů bylo v úzkých z té dlouhé doby, kdy se museli o děti starat doma a víc se jim věnovat. Doslova je to zdecimovalo, protože neměli žádnou smysluplnou motivaci takovou příležitost využít. Chtěli to jen vydržet, nějak zvládnout, ale myslím, že většinu takto nastavených matek a otců to tak říkajíc nezačalo bavit. Pokud by to pojali jako šanci k růstu svých dětí, jako dar z hůry, který je třeba uchopit a využít, bylo by to úplně jiné. Práce s dětmi by je bavila a ten čas by naopak utekl jako voda. Možná by je to poznamenalo natolik, že by se vážně zabývali myšlenkou, jak i do budoucna zvýšit svůj podíl na učení svých dětí všemu tomu, co považují za důležité pro život.

Naučme se proto pohlížet na každou sebehorší zprávu jako na výzvu a impulz. Je to dovednost, kterou si lze uvědomit a naučit, jako každou jinou. Předejme tuto expozici i svým dětem, protože těch skutečně užitečných a univerzálních dovedností není v životě člověka nikdy dost.

Pavel Zacha