Amae: inspirace z japonské výchovy

Každý národ má své zvyklosti, svá společenská pravidla, která se staletími formovaly. Tyto zvyklosti jsou pro lidi pojítkem a nabízí jim do života jakýsi návod, díky kterému se do společnosti můžou lehce začlenit. Vštěpují se dětem už od narození a jsou součástí jejich výchovy. Některé se můžou ostatním národům zdát zvláštní nebo nepochopitelné, některé však můžou být skvělou inspirací i pro ostatní. A právě jednu takovou výchovnou zvyklost mají i v Japonsku.

Japonské děti

Japonská kultura je velmi osobitá, plná tradic, disciplíny a pro mnohé je spolu se zvyky dalších východních národů inspirací.

Japonci jsou velice milí a pohostinní lidé, potrpí si na zdvořilost nejen k sobě, ale hlavně k ostatním. Už malé děti jsou v Japonsku velmi zdvořilé, přátelské a mají velký smysl pro pochopení svého okolí a respekt k druhým. Zřídka kdy se tu potkáme s dítětem, které pláče v obchodě a vynucuje si nějaké věci nebo pozornost.

Amae – základ japonské výchovy

Určitě se sice najdou i výjimky, většina dětí však tyto vlastnosti má a není to náhoda. Má na tom podíl základní výchovný zvyk „amae".

Toto slovo je japonskou specialitou, není pro něj v jiných jazycích samostatný pojem, obvykle se překládá jako "touha být milován" nebo jednoduše "připoutanost".

Amae je základem vztahů mezi matkami (nebo jinými členy rodiny, pečovateli) a dětmi. Znamená, že děti se mohou spolehnout na své rodiče a jejich lásku. Do pěti let je spojení mezi matkou (pečovatelem) a dítětem opravdu silné. Matky s láskou přijímají vše, co jejich děti dělají – děti jsou v jejich očích „dokonalé".

Japonské děti do věku pěti let neznají pojmy jako jsou trest, hrozby, kárání. K povinnostem a učení jsou vedeny tím, že jsou stále v kontaktu s mámou. Ta dělá svou obvyklou denní práci a vše, co chce, aby se dítě naučilo, dělá také ona sama. Nikdy mu nehubuje, že se něco nepodařilo. Vždy mu jen ukáže, co od něj čeká a zkouší to společně, opakovaně, dokud se to nepodaří.

Tento princip dává dětem vědět, že jsou po všech stránkách dost dobré. Podporuje jejich sebevědomí a snahu vše kolem objevovat a učit se, dělá je citově vyrovnané. Takovýto přístup v dětech také upevní jejich vlastní sebehodnotu. A to natolik, že i když jsou v dalších fázích výchovy velmi přísně vedené, což je také součástí japonské výchovy, nemá to na ně negativní vliv.

Samozřejmě, jako každý princip, i u amae záleží na tom, kdo a jak ho použije. Podobně, jako když Matka Tereza i křižáci měli stejnou myšlenku (šířit křesťanství), každý si však vybral jiný způsob (slovem vs. mečem) a podle toho také vypadaly následky. I amae se dá uplatnit tak, že skončí v neprospěch dítěte.

Pozitivní přístup

Výchova se dříve vůbec neřešila. Byla daná instinktivně a přirozeně, z generace na generaci. S přibývajícím blahobytem se stále více otevírali časové i finanční možnosti spoustu věcí zkoumat a snaha je řídit tak, aby dopadly v náš prospěch.

A tak i tuto přirozenou japonskou tradici a myšlenku dnes dokáže podpořit a vysvětlit věda ve studii, která zkoumala japonskou výchovu a která ukazuje souvislost mezi povzbudivým stylem výchovy a chováním dětí. Vědci tvrdí, že pozitivní postoje rodičů snižují riziko problematického chování u dětí a zlepšují chování dětí s vývojovými poruchami.

I když to zní trochu učeně, je v tom schovaná jednoduchá myšlenka. Mít své dítě rád je základem jeho úspěchu a zdraví.

Japonský styl výchovy

Výchova dětí je v Japonsku velmi tolerantní, ale jen do doby, než jdou do školy. Pak je velmi svazující a dost přísná. Rodiče vedou děti k tomu, že vybudovat si své postavení musí už od mateřské školy, aby se mohly dostat tam kam budou chtít:

• V první fázi (do pěti let) rodiče sdílejí nekonečnou lásku a péči se svými dětmi. Japonci si myslí, že děti by neměly chodit do mateřské školy dříve, než dosáhnou věku 3 let. Rodiče obvykle nežádají prarodiče, aby hlídali své děti a nenajímají chůvy
• Ani ve druhé fázi (5–15 let) jejich láska a úcta nezmizí. Děti se učí žít podle pravidel společnosti a snaží se najít svůj účel v tomto světě. Jsou jako „služebníci", považovaní za rovnocenné svým rodičům a ostatním lidem. Připoutanost mezi matkou a dítětem je opravdu silná, proto se dítě snaží dělat všechno správně, aby vyhovělo své matce (nebo jinému pečovateli)
• Ve třetí fázi (od 15 let) se dítě stává plnohodnotným členem společnosti. Během celé doby jsou děti v kontaktu s rodinou a dalšími blízkými lidmi. Tráví spolu hodně času, navzájem se podporují a chrání.

Takovýto způsob výchovy vede děti hlavně ke kolektivnímu chování. Názor ostatních je pro ně důležitý, stejně jako jejich spokojenost. Pokud to jde a není to ve vážném rozporu s vlastními potřebami, Japonci se vždy snaží vyhovět druhým. Oni sami říkají, že tímto způsobem uvažování se u nich odbourává určitý druh stresu spojený s řešením individuality (ega). Jednou z jejich společenských zásad je také to, že jsou si všichni rovni, čím se vyhnou mnohým konfliktům a stresům. Japonská kultura je na takovémto stylu života založená a vyhovuje jim, protože se na ni shodnou a neustále se v těchto zvyklostech upevňují – jako národ jsou hodně uzavření, přes 98 % tvoří etničtí Japonci.

Závěrem

Naše evropské zvyky a tradice jsou oproti tomu trochu jiné, živější. Také jsou ovlivněné různorodostí a velkou mírou migrace, která naše zvyky a tradice se především v posledních desetiletích hodně mění, naše myšlení je tím v mnohém otevřenější. Někdy je to k dobru, jindy ne.

Dlouhodobé místní zvyklosti a tradice jsou pro nás tím nejlepším vodítkem, díky kterému se pak ve společnosti cítíme dobře. Japonská tradice lásky a úcty k dítěti je však skvělou myšlenkou pro výchovu všude na světě a proto se stala tématem pro dnešní článek.