Radost ze života dítěte

deti radost_vychova_kamevedaKaždý rodič dítě provází, otevírá mu svět, který ho obklopuje, ve vší jeho kráse, a podporuje ho ve zkoumání a objevování, podněcuje ho tím v užívání života a růstu. Tím, že dítěti předáváme radost ze života a pomáháme mu objevovat jeho úchvatné stránky, mu poskytujeme neocenitelné bohatství pro jeho přítomný i budoucí vývoj. Dítě pak bude schopné procházet životem šťastně a bude mu dávat smysl navzdory překážkám.

 

Rodičovské strachy

Malé dítě je plné života. Naší úlohou je doprovázet ho a neklást překážky jeho životní síle, ačkoliv nás tato síla může často znepokojovat a vyvádět z míry. Díky tomu pak začneme dítě brzdit, ze svého strachu a obavy říkáme: „nechoď tam, spadneš" nebo „zůstaň tady, sedni si a buď hodný". A dítě, které touží objevovat svět, se najednou stává obrazem strachu nás dospělých. Je čím dál bojácnější a ustrašenější.

Pokud bychom naopak řekli „podívej se, klouže to, tak běž a zkus dávat pozor" – podpoříme dítě v překonávání strachu a zároveň v opatrnosti. Necháme mu prostor pro objevování radostí ze života a současně jej upozorníme na nebezpečí. Takovýto přístup nám pomůže vyformovat naše dítě v podnikavého zodpovědného dospěláka plného života. Tímto také aktivujeme v dítěti jeho motivační systém založený na principu „motivace a odměny" a podněcujeme v něm přirozenou touhu a zvědavost. Čím častěji své dítě takovýmto podnětům vystavujeme, tím větší je účinek, dítě je tvořivější a lačnější po poznání. Ruka v ruce s tím jde větší nadšení, nové nápady, Díky tomu má potom dítě nadšení, mentální síla a odhodlání dosáhnout na své cíle a sny.

Bohužel to funguje také naopak. Brzdíme-li své dítko při každém pokusu o objevování světa, zpomalujeme tím systém jeho motivace, až nakonec ztratí veškerou chuť zkoušet nové věci.

A jakými slovy či v jakých situacích brzdíme své dítě? Např. když si chce hrát, povídat si, potřebuje porozumění, chce s námi něco sdílet a tvořit:

  • dítko je ponořeno do své hry, je veselé, hraje si, rozvíjí svoji představivost, vymýšlí si své příběhy a pak do jeho hry a dětského světa přijde dospělý a řekne mu: „potichu, nemluv tak nahlas, chci se dívat na televizi a nic neslyším ..."
  • někdy se rodič vyhýbá dialogům s dítětem: „pořád se mě na něco neptej, unavuje mě od rána do večera ti na všechno dokola odpovídat"
  • když je dítě doma s rodičem, ale rodič tráví celé hodiny u TV nebo PC a nevěnuje dítěti ani chvilku svého času pro společné dovádění a hraní si
  • a naopak, některý rodič zase dítě zahlcuje aktivitami, nenechá mu chvilku pro sebe, kdy by dítě „nic nedělalo", což dítě zase stresuje. Nemá prostor k uvolnění a vyjádření vlastní iniciativy, představivosti a tvořivosti

Dítě potřebuje naši pozornost

Jen velmi malé množství dětí v sobě najde trpělivost a chuť pracovat samo na sobě a samo se sebou. U většiny dětí to tak není. Potřebují, aby se dospělí o jejich činnosti zajímali, aby je podpořili, např. když něco kreslí nebo něco tvoří a vymýšlí. Pokud jsou na to samo, vydrží jim to chvilku a pak ztrácí chuť pokračovat.
A následky? Záleží na povaze dítěte. Buď mu to vezme elán, udusí jeho tvořivost, zatluče radost ze života. Může to mít také vliv na jeho sebedůvěru, je smutné, nudí se. Anebo se u něj začne projevovat neklid - jako by s ním šili všichni čerti. Chybí mu osoba průvodce a jeho podpora, po které tolik touží.

Dětské hraní nepřináší dítěti jen radost a velké potěšení. Hra je pro něj přínosná i proto, že podporuje růst neuronů a synapsí a konsoliduje některé nervové cesty. Obvody regulující emoční chování se vyvíjejí až do začátku dospívání. V pubertě pak dospívající přejdou od dětských her k jiným druhům potěšení, které odpovídají jejich věku.

Blbneme spolu a užíváme si to!

A jak si můžeme pohrát? Aniž by to pro nás jako pro rodiče bylo časově náročné a složité na vymýšlení? Tak třeba se válet po zemi. Tento pohyb přináší radost a zmírňuje úzkost.

U nejmenších dítě zase můžeme začlenit hru „prdění na bříško" nebo hra „vařila myšička kašičku", tancovat s dítětem v náručí, hopsat na klíně, nechat ho skákat do naší atd. Pomůže nám to rozproudit dobrou náladu a nezbytné okamžiky štěstí a lehkosti. Smějeme se a dobře se spolu bavíme.

Tyto a podobné hry opravdu nejsou finančně nákladné. Naši nejmenší se spokojí i s tím, když si mohou jen hrát venku, s vodou nebo s plastelínou. Ke štěstí jim úplně stačí obyčejné předměty, jako je kyblík, hrnec, miska s vodou nebo kbelík s pískem.

Skrze hru dítě poznává svět a své okolí

thumb deti radost hraKdyž si dítě hraje, učí se poznávat samo sebe i druhé. Při hře s kamarády se učí vnímat a rozumět reakcím kamarádů. Fyzická aktivita uvolňuje motorické napětí. Dítě se s velkým potěšením z legrace pere, skáče přes švihadlo, leze, běhá, tančí nebo skáče panáka. Také díky hrám chápe, že existují nějaká pravidla, kterými je třeba se řídit, a učí se také prohrávat, aniž by se z toho hroutilo. Pokud svou vitalitu nemůže vyjádřit hrou, uzavře ji dovnitř, což se může projevit neklidem a nebo úzkostí.

Her je nesmírně mnoho a každá s nich rozvíjí jiné dovednosti a znalosti. Díky některým hrám dítě objevuje smysl pro spolupráci a tvořivost. Jiné zase probouzejí zvědavost, představivost, umožňují dosažení snů a tužeb. Jsou hry, při nichž se dítě učí udržovat rovnováhu a seznamuje s pojetím prostoru a času. Další hry probouzejí smysly – hmat, zrak, sluch, chuť a čich. Některé hry umožňují provádět skutečné chemické, fyzické a astronomické pokusy. Nesmíme zapomenout ani na hry, které dítě mohou nadchnout, když pronikne do světa hudby, tance, výtvarného umění, modelování, kouzel, divadla, filmů a především různých sportů.

Hra na čerstvém vzduchu dává dítěti pocit svobody

Dítě potřebuje prostor. Děti každého věku si rády hrají venku. Prostor jim přináší pocit svobody. Příroda jim navíc nabízí nevyčerpatelný zdroj úžasu a podnětů:

  • rostliny a zvířata
  • obloha, hvězdy
  • venkov, les, hory, moře
  • roční období a mnoho dalších

Je na dospělém, aby toto objevování hravou formou podpořil, např. „podívej se na ten strom, dokážeš tam vylézt?". Potom už si dítě hraje samo a jeho smysl pro krásu, cítění, rozjímání, chápání a učení je stimulován na celý život.

pohyb radost hrani kamaradi

Hrajte si i mimo času na hraní

S dětmi můžeme hrát nejrůznější hry. My např. téměř každý večer hrajeme karty UNO a motivace dětí je: kdo bude mít nejdříve 20x výhru, vybírá výlet. S manželem jsme překvapeni, jak si kluci přejí vyhrát, protože každý z nich chce prostě vymyslet výlet.

Společné hry máme jako zakončení celého dne, tj. po večeři, po přípravě do školy. Vždy se na to celá rodina těšíme a jde krásně vidět, jak ten nejmladší začíná hrát „opravdicky" a strategie chytá od nás dospělých, tj. i šestiletý syn má několik výher. A tento posun a stálé nadšení obou synů nás velmi těší.
I při chystání jídla na stůl, do školy si vlastně hrajeme. V kopečku rýže dělá nejmladší syn cestičky, kudy projíždí maso jako auto a vjede do garáže (do pusinky). Při mazání rohlíků připravujeme loď na vyplutí a skládáme tam kufry (máslo, šunka, zelenina).

Starší syn už tolik her samozřejmě nepotřebuje a spíše se u jídel ptá na odbornější otázky, tj. u něj jsme zase u povídání typu „proč...", a někdy nás i on překvapí, co všechno ví a jak přemýšlí, co mu dává a nedává smysl a i u něj jdou vidět velké pokroky. Musím říct, že někdy se u jídla hodně pobavíme – jeden se vrtá v jídle a tvoří, druhý se ptá, ptá a ptá.

Na závěr mi to nedá nezmínit ještě jedno aktuální téma.

Dítě u televize

Velmi kolem sebe vnímám, že mnoho dětí dnes tráví spoustu času před obrazovkami, dokonce více než ve škole. Našla jsem statistiku, že někteří mají 900 školního hodin vyučování ročně a 1200 hodin ročně prosedí před obrazovkami! Počítačové hry, internet, televize, chytré telefony děti fascinují a zaujaly v jejich životě významné místo. Dětem tyto nástroje jistě otevírají mnoho nových obzorů a nekonečných objevů a rodičům zase zjednoduší situace, ve kterých se dítěti nemohou či nechce věnovat. Je ale třeba umět je dobře využívat, aby nezpůsobovaly více školy než užitku. Rodičům elektronika svým působením a následky na chování dítěte totiž často způsobuje při výchově mnoho napětí a problémů. Rozhodně se nedá říct, že dělá dítě a rodinu šťastnou.

Dospělý musí dítěti vysvětlit, že čas, který tráví před obrazovkou, musí být nějak omezen. Dítě postupně pochopí, že mezilidské vztahy a kontakty jsou nenahraditelné, že tělesná aktivita přináší potěšení, že existuje mnoho jiných her a že nemůže vidět všechno. Dospělí by měli vědět, že obrazy násilí se ukládají do mozku. Když sledujeme násilnou scénu, náš mozek ji přehrává, a divák pak v představách opakuje stejná gesta. Když dítě sleduje násilný film, učí se násilí a ukládá si ho do paměti. To v něm podněcuje agresivitu. Když se děti mladší tří let dívají na televizi, stávají se agresivnějšími. Sledování televize nejenže u dětských diváků zvyšuje agresivitu, ale má hluboce negativní vliv na rozumový vývoj, školní výsledky, řeč, pozornost a vede také k obezitě.

Obezita je strašák číslo jedna už nejen u dospělých, ale i u dětí. Jednak jim reklamy velmi efektivně nabízí ty „nejlepší a nejzdravější" pochutiny, a když už dítě prosedí u televize 2-3hodiny denně, bezesporu u toho zbaští bez problému pytlík chipsů, vypije láhve coca-coly. A protože ho tyto pochutiny nezasytí, tak si k tomu dá ještě čokoládu nebo oplatky. Během tohoto sledování kromě jednoduchých cukrů, soli a velkého množství rychlé energie do těla nic prospěšného nedodá.

U televize a vlastně ani u hraní bychom neměli nechat děti jíst. Jeho pozornost je v tu chvíli vázána jinde, jídlo vnímá jen podvědomě jako podružnou, doprovodnou aktivitu a často nezaznamená, že tělo už říká „stop". Pokud si chce dát něco „na zub", smlsout si, pak by to mělo být až po řádném jídle. A i tak nejlépe něco aspoň trochu zdravého na zobnutí, jako např. oříšky v hořké čokoládě nebo na plátky nakrájený sýr.

Článek z 28. března 2017

Tereza Kukol

Výživová poradkyně

Tereza Kukol

 

 

Reklama
Reklama
  • 336x280
  • xHockey
Nahoru