Vztah současné meritokracie a Kamevédy

kamevedameritokracie01Vzhledem k existujícím okolnostem docházíme k přesvědčení, že se Kamevéda může stát ideální výchovou pro děti narozené v 21. století v nejrozvinutějších zemích západního světa. Tato obrovská zeměpisná oblast a organizace života v nejbohatších zemích současnosti umožňuje čerpat ty nejatraktivnější benefity především dětem, které jsou nadstandardně rozvíjeny už od dětství.

 

V několika článcích z poslední doby, a také v knize Základní principy Kamevédy, cituji mínění současných vědců a filozofů, že nehledě na covid žijeme v nejlepší době jaká kdy byla. Zvlášť psychologové zvýrazňují tato nepopíratelná fakta ve snaze sejmout stres a napětí ze svých klientů. Dochází totiž ke zdánlivému paradoxu, kdy žijeme v takové míře blahobytu a bezpečí jako nikdy dříve, ale současně v populaci roste počet lidí, kteří se hroutí. Stručně řečeno, nejsou fit po psychické stránce, trpí depresemi, úzkostmi a traumaty, které jakoby neměly odpovídající příčiny. Vždyť naši předkové prožili strašné války a další nepopsatelná traumata, aniž by v takové míře selhávali po psychické stránce.

Vedle faktu, že se naše životy odvíjejí v nejlepší době za celou lidskou historii, je třeba zmínit ještě další důležitou okolnost. Že také žijeme v prostředí, které se svým uspořádáním snaží řešit věčný problém sociální nerovnosti mezi lidmi. A že toto prostředí motivuje pomocí principů svého fungování každého jedince k vytváření úsilí a k dosahování životního úspěchu, bohatství a blahobytu.

Skutečně, až současný moderní věk je v nejvyspělejších zemích západního světa označován jako fungující meritokracie - "vláda nadaných".

Meritokracie

(z lat. meritus = zasloužilý, důležitý, a kratos = vláda, vláda nadaných)

Přestože pojem meritokracie vznikl až v polovině 20. století, poprvé přišel s podobnou myšlenkou už filozof Konfucius v 6. století př. n l., který prosazoval, aby ti, co vládnou, nebyli vybíráni na základě zděděného statusu, ale na základě svých schopností a zásluh.

kamevedameritokracie04

Meritokracie je formou vlády nebo jiné správy, ve které jsou odměny a funkce rozdávány dle schopností. Jedná se zřejmě o nejpokrokovější uspořádání lidské společnosti v celé její historii. Meritokracie je postavena na myšlence, že výkonové faktory (úsilí jednotlivce, jeho aktivita, schopnosti, výkonnost, píle a zájem) hrají důležitější roli než faktory dané (pohlaví, věk, národnost, rasová příslušnost a sociální původ). To má být předpokladem odstranění sociální nerovnosti.

Základní meritokratická poučka prezentovaná v nejrozvinutějších zemích světa zní: "Každý, kdo tvrdě pracuje a hraje podle pravidel, by měl být schopen dojít v životě tak daleko, kam až to jeho nadání a píle umožní."

Jde o uspořádání společnosti, která bývá také jinak označována jako výkonová. Kritici meritokracie naopak tvrdí, že se jedná o elitářskou filozofii, v níž vytváří společenské elity pouze ti jedinci, kteří měli ty pravé příležitosti.

Kamevéda a meritokracie

Ze svého pohledu bych toto tvrzení příliš nerozporoval. Domnívám se totiž, že právě Kamevéda ztělesňuje metodiku a filozofii výchovy, která vytváří jednu z těch pravých příležitostí výrazně se prosadit v zemích s meritokratickým uspořádáním - tedy v nejvyspělejších zemích západního světa.

A také mohu potvrdit, že Kamevéda byla již mnohokrát označena lidmi ze sportovního prostředí jako elitářská výchova, což bylo využíváno jako důvod jejího odmítnutí z hlediska nevhodnosti její plošné aplikace v současných sportovních klubech a ve většině rodin. O to větší příležitost k vyniknutí získávají děti těch rodičů, kteří pochopí a docení obrovský potenciál Kamevédy v současné době - za vlády meritokracie.

Každá matka a každý otec, vědomě či podvědomě, vytváří svoji vlastní filozofii výchovy. Tím, jak o své roli a o svém dítěti uvažují, jak se k němu chovají a jakou váhu a pozici mu ve svém životě přikládají. Přestože se mnozí brání pojmenování této své vnitřní podstaty, chtě nechtě musí už v prvních dnech po narození nového člena rodiny zaujmout nějaký postoj, který začíná tvořit obsah této osobní výchovné filozofie.

V rámci Kamevédy máme v tomto ohledu zcela jasno. Priority výchovy jsou dané a hrdě se k nim hlásíme. Současně si pokládáme otázky:

  • Jaké vnější prostředí může být pro děti Kamevédy to nejvhodnější?
  • Co jim může pomáhat ve vývoji?
  • Co je může inspirovat k úsilí?
  • Kde mohou najít respekt, uplatnění a odpovídající ohodnocení svého nadstandardního potenciálu?

A nacházíme tuto odpověď:

kamevedameritokracie03

Meritokracie vytváří bezpochyby nejvhodnější prostředí pro rozvoj i uplatnění lidského talentu - tedy i pro Kamevédu.

Země, ve kterých meritokratické principy prostupují do všech pater a struktur společnosti, mohou být doslova rajskou oázou pro rodiče a děti Kamevédy. Žádné jiné uspořádání, kterým lidstvo během své pohnuté historie v minulosti prošlo, nebylo k rozvoji a uplatnění lidského talentu a potenciálu doposud tak přívětivé.

Současní kritici meritokratického uspořádání západního světa argumentují tím, že významná část společnosti má pocit, že je celoživotně chycena v soutěži, v níž jednoduše nemůže uspět. Protože neúspěch - nízký výdělek, nevýznamné společenské postavení - s sebou nese i cejch vlastního zavinění. Kritici přitom netvrdí, že je tuto soutěž nutné odpískat, protože ani oni doposud nedokázali navrhnout lepší a spravedlivější model fungování společnosti.

Naopak my, zastánci Kamevédy, tuto soutěž vřele vítáme. Je jedním z důvodů proč podstupujeme to obrovské úsilí, začínáme už po narození a zabýváme se rozvojem, výchovou a zdravím dítěte do hloubky. Právě tato reálná a vskutku ideální možnost vytvořit dítěti mnohem lepší podmínky pro život v prostředí, které je řízeno lidmi s talentem a schopnostmi, dává smysl naší práci a je vlastně tou nejlepší obhajobou filozofie i metodiky Kamevédy.

Kritici meritokracie se vlastně jen pokouší nazvat věci pravými jmény. Soutěž jako taková je prospěšná celku, je motorem kvality a rozvoje, ale nesvědčí všem jednotlivcům. Není totiž úplně spravedlivá a nikdy nebude. Úspěch či neúspěch je tak ve veřejné rétorice nutné do velké míry oddělit od představy, že si za svůj výkon můžeme sami.

Právě tento moralizující postoj činí meritokracii pro část veřejnosti nesnesitelnou a hluboce ponižující. Podle filozofa Michaela Sandela by veřejnou debatu měla více ovládat solidarita, uznání vzájemné provázanosti společnosti a do jisté míry i fakt, že lidský osud zkrátka není něčím, co máme plně pod kontrolou.

Podle jeho názoru dozrála doba k tomu, abychom začali vážněji debatovat o důstojnosti práce a společenském uznání čehokoli, co přispívá k obecnému dobru. Záblesky takové atmosféry jsme mohli registrovat v době, kdy uhodil covid-19. Mnohé profese, dříve opomíjené a nijak zvlášť oceňované, se najednou ukázaly být nezbytné a klíčové. Zdravotní sestry nepotřebují ke zvládnutí své profese tři vysoké školy, ale lidé na ulicích otevřeně tleskali právě jim. Jde vlastně o to naučit se - obrazně řečeno - aplaudovat třeba také řidičům kamionů, svářečům plynovodních trubek, skladníkům nebo prodavačkám.

Něco obdobného je u nás jevem doposud velice výjimečným, solidarita v české společnosti se omezuje na podporu lidí postižených následky katastrof a konkrétních osobních neštěstí, které se podaří výrazněji medializovat. Ale v zemích, jako je USA, Kanada nebo v Německo, už jsou závěry těchto největších filozofů současnosti přetavovány do každodenních konkrétních a standardních procesů ve společnosti. Například zápasy NHL nebo NBA bývají i několikrát během hry krátce přerušeny, aby aréna mohla aplaudovat válečným veteránům, policistům, požárníkům, zdravotníkům nebo lidem připoutaným na vozíček. Je zažitým pravidlem, že všichni povstanou a zatleskají za práci těchto hrdinů všedních dnů a za to, co odvedli společnosti navíc. Tak se slavní a bohatí gladiátoři dole v aréně dělí s "obyčejnými" lidmi o slávu a pozornost. Stává se to standardem a zanechává to ve společnosti zřetelné stopy občanské sounáležitosti.

Pokora hrdinů vytváří zdravější a trvaleji udržitelné vztahy ve společnosti, protože jim je v procesu jejich výchovy zdůrazňováno, že bez masy těch prostých lidí, kteří si zaplatí drahý lístek, aby mohli být přítomni v aréně, by se celý ten kolos NHL nebo NBA či NFA, brzy zhroutil. Jedni bez druhých nemohou existovat, nicméně je třeba akceptovat, že ti pracovitější a talentovanější si ukrajují ze společného koláže mnohem větší podíl.

S pojetím výchovy blízce souvisí odpověď na zásadní otázku.

Rodiče nadstandardně rozvíjených dětí podle Kamevédy, které už v dětství prokazují viditelné znaky talentu, si nutně musí klást jednu zásadní otázku.

Jaká společnost vytváří nejlepší podmínky pro budoucí uplatnění jejich dětí?

Podle mého názoru jsou dnes zcela jednoznačně takovou ideální platformou pro uplatnění absolventů Kamevédy ty země, které označujeme jako meritokracie (vyspělé země EU a Severní Ameriky). Tyto země můžeme jednoduše označit jako bohaté, rozvinuté a stabilní. Ale především, k udržení tempa svého rozvoje a ke svému fungování potřebují kvalitu a talent nejrůznějšího kalibru. Vyhledávají a podporují ho, vytvářejí prostor pro jeho růst, adorují talentované a bohatě je odměňují. A toto štědré odměňování se neděje skrytě, ale je naopak veřejně prezentováno, aby sloužilo jako stimulace snahy a úsilí pro ostatní. Nejvyspělejší země současného světa si dokonce promyšleně "stahují" perspektivní, pracovité a talentované jedince z celého světa, protože chápou, že pouze početná skupina těchto kvalitních jedinců dokáže zajistit blahobyt a rozvoj země i v budoucích desetiletích (tyto země na jedné straně vytvářejí ty nejtvrdší omezení přístupu pro imigranty, aby na druhé straně investovali do získání kvalitních mladých lidí z celého světa - například formou poskytování prospěchových, sportovních, postgraduálních... stipendií na střední, ale především na vysoké školy). Díky takovému klimatu v uvedených zemích má význam lidský talent vytvářet, rozvíjet a posilovat (a to kdekoliv na světě), protože to přináší prospěch nejen takto rozvíjeným dětem, ale i jejich blízkým a vlastně celému lidskému společenství.

Pro Kamevédu je zmíněné uspořádání vyspělých států vysoce atraktivní a silně motivační. Dává smysl dlouhodobé práci rodičů s jejich dětmi, angažované výchově a investicím do rozvoje dětí a do jejich budoucnosti. Čím více je určitá společnost meritokratická, tím snadněji se v ní lidé s vysokým specifickým potenciálem uplatňují.

kamevedameritokracie02

Česká republika a Slovensko samozřejmě nesou celou řadu znaků meritokratické společnosti, ale velká část systémů fungujících uvnitř státní správy, institucí a organizací k takovému stavu teprve spěje, mnohdy zdlouhavou a klikatou cestou. I v těchto dnech vidíme důsledky stavu, kdy největší sportovní svazy v naší republice ovládly zločinecké struktury, které obětovaly zdravé fungování nejpopulárnějších sportů vlastnímu prospěchu i za cenu, že to celé prostředí fatálně poškodí. Jde o problémy, které je nutno do budoucna napravit. Je třeba změnit fungování těchto sportovních organizací, aby se mohlo následně změnit i vnímání tohoto prostředí veřejností a rodiči, kteří tam své děti přivádějí. Dokud to nenastane, je lepší směřovat děti jinam nebo je včas odvádět do zemí, kde taková nebezpečí dětem nehrozí.

Pokud tvrdíme, že talentované děti narozené v naší zemi zde nemusí nutně také zemřít, ale mohou v ideální chvíli odejít jinam, ne vždy se to setkává s kladnými reakcemi. Vytýkají nám, že úspěšné děti exportujeme do ciziny - tedy do bohatších a vyspělejších zemí, které jsou meritokratickými principy ovlivněny mnohem výrazněji. A že tím ještě více prohlubujeme současnou domácí krizi. Domnívám se, že naší legitimní povinností je chtít to nejlepší pro rodiče a především pro děti, nemůžeme jim lhát ani škodit jejich rozvoji, nemáme nejmenší právo brát jim budoucnost.

Uznávám, že v současné době musí být rodiče a jejich děti v našem sportovním prostředí velice obezřetní, nicméně je třeba jedním dechem poznamenat, že tento stav se může změnit v momentě, kdy i naše země dospěje do stavu, kdy bude poskytovat srovnatelnou příležitost pro velmi nadané děti. Kdy tomu tak bude, to dnes nikdo nedokáže předpovědět. Do té doby můžeme pouze předpokládat, že pro své děti budeme chtít to nejlepší i za cenu, že to bude znamenat dočasný odchod ze země, čerpání zkušeností a pokračování v rozvoji v zahraničí.

Závěrem

Nyní se pokusím velmi obsáhlé texty abstrahovat do několika vět a vyjádřit podstatu myšlenky nebo problému, na který prozatím nenacházím uspokojivou odpověď.

Jde o to, že zastánci meritokracie ji prezentují jako rovnou a spravedlivou soutěž pro všechny - kritici se naopak snaží dokázat, že tomu tak není. Utopickým ideálem je, zdá se, stav společnosti, kdy všichni jedinci budou mít při narození relativně podobnou příležitost v životě uspět. A pokud by se někdy v budoucnu podařilo k takovému ideálu dospět, jednalo by se o situaci, po které lidé touží po celá tisíciletí své existence.

A nyní si sem dosaďme Kamevédu, u které je naprosto zřejmé, že své děti v tomto zmiňovaném konkurenčním souboji zvýhodňuje. A to až do té míry, že souboj s těmi ostatními nemůže být označen v žádném případě jako rovný nebo spravedlivý.

A máme tady obrovský rozpor. Prostředí meritokracie Kamevédě vyhovuje, ale současně ji brání dospět do ideálního stavu jejího fungování. Jde o problém, který si žádá analýzu a zaujetí stanoviska, které obstojí i po letech. Byl bych vám vděčný, kdybyste svými názory přispěli do této zajímavé debaty.

Zdroje:

ADRIAN WOOLDRIDGE (62)

Stoupenec meritokracie, stálý autor týdeníku The Economist.

Teze: "Rozhodně si v meritokratickém uspořádání společnosti můžeme být mnohem více jisti, že letadlo, v němž cestujeme, řídí kompetentní pilot, protože prošel náročným vzdělávacím procesem včetně výběrových řízení, než ve společnosti, kde se posty rozdělují na základě příjmení, konexí a úplatků. Meritokratický úspěch podle něj neodvíjí pouze od talentu, ale především od jeho určujících atributů, od souhry nadání a píle"

Dílo: kniha Aristokracie talentu

MICHAEL SANDEL (68)

Filozof působící na právnické fakultě Hardvardovy univerztity je jedním z nejznámějších a nejčastěji citovaných intelektuálů veřejné sféry anglosaského světa. Proslavil se rozhlasovými pořady na stanici BBC, jeho přednášky jsou dostupné na YouTube a mají milionové počty shlédnutí. Je autorem bestseleru Co si za peníze nekoupíte, který se stal i základem pro volební program britských labouristů. Jeho další kniha Tyranie zásluh je tvrdou kritikou meritokratického uspořádání současné společnosti. Kritik meritokracie. Z jeho pohledu není v principu zase tak velký rozdíl mezi aristokracií, v níž se moc, postavení i bohatství odvíjely od rodokmenu, a meritokracií, v níž úspěch nelze oddělit od pracovitosti, píle a talentu.

Teze: Vítězové celoživotního meritokratického "Wimbledonu" jsou vlastně do jisté míry meritokratičtí aristokraté, protože rodokmen se skryl do jejich DNA a stále je přítomen.

 

Jiří Sobota, Sláva vítězům. Ale co s poraženými? Michael Sandel ukazuje, jak si meritokracie řeže větev sama pod sebou. Světoví intelektuálové - magazín RESPEKT 44, s. 46-47

https://cs.wikipedia.org/wiki/Meritokracie

https://a2larm.cz/2017/02/vzestup-a-pad-evropske-meritokracie/

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Články pro Vaši inspiraci

Kdo chvíli stál, již stojí opodál

Kdo chvíli stál, již stojí opodál

Většině českých rodičů hrozí, že se jejich děti stanou jen pomocnou pracovní silou. Kamevéda oslovuje pouze malou část rodičovské populace. Především ty…

PF 2024

PF 2024

Milí rodiče, prarodiče, trenéři, pedagogové a přátelé, moc vám děkujeme za vaši přízeň a zájem o multirozvojovou výchovu dětí v letošním roce.

Všechny články o kamevédě
Reklama
Reklama
  • xHockey
  • 336x280
Nahoru