Rodiče & Vrstevníci

Rodiče

Dítě v jeho vývoji ovlivňuje daleko víc to, co vidí, než to, co slyší. To znamená, že víc potřebuje vhodný vzor než kritiku. Na počátku, zejména v raných obdobích života, jsme těmito vzory hlavně my rodiče. Proto je tak škodlivé z této role utíkat tím, že se dítěte i své role zbavíme třeba už ve dvou letech jeho odsunem do školky.

Děti napodobují své příklady, silně vnímají to, co vidí a následně prožívají. Musíme tedy pečlivě zvažovat a kontrolovat to, co jim předkládáme a jak jim to předkládáme.

Prostý fakt, že my, matky a otcové, máme naprosto určující vliv na své děti, je jednak přirozený, ale především zavazující. Klade vysoké nároky na naši zralost a hlavně zodpovědnost. Svými reakcemi a chováním dáváme dětem návod co a jak dělat, jak se zachovat v určitých situacích, jak se stavět k povinnostem a jak řešit různé problémy. Náš styl života a každodenní životní rytmus si děti ukládají hluboko do své paměti a je velice pravděpodobné, že se jednou budou chovat velice podobně.

Proto je úplně nesmyslné nadávat na učitele, trenéry, školu, na poměry nebo na vládu, protože zásadní vliv máme "MY".

Vrstevníci

Se vstupem do školních institucí nebo sportovních oddílů přichází na scénu další důležitý element - vrstevníci.

Je třeba mít na mysli, že zatímco vliv rodičů s věkem slábne, s vrstevníky je tomu naopak a v době dospívání je mnohdy jejich vliv silnější, než ten rodičovský. Proto bychom od počátku měli učit děti rozlišovat, co je správné a co ne, učit je obhajovat své názory a hodnoty i pod tlakem vrstevníků. U slušných dětí to často probíhá tak, že když už byly zneužity kamarádem k provedení špatné věci, tak tento kamarád většinou včas mazaně zůstane v pozadí a nenese za způsobený prohřešek odpovědnost ani následky. To, že se tato věc dětem občas stane, je do jisté míry v pořádku, protože mu to může posloužit k poučení. Chybou je, pokud podléhá negativnímu tlaku vrstevníků příliš často.

Vrstevníci a Kamevéda

Pokud jako rodina od počátku podporujeme své dítě v systematické tvorbě komplexního potenciálu a důležitých dovedností a případně se vydáváme za nějakým konkrétním cílem, potom zahajujeme proces, během kterého se svým pojetím hodnot, organizací času a vykonávaného úsilí začneme odlišovat od většiny ostatních rodin v okolí. Někdy máme velké štěstí, že se někdo ze sousedství vydá podobnou cestou a rodiče i děti si v tomto spolu rozumí a mohou se vzájemně podporovat, ale mnohem častější bývá opačný případ. Začínáme se postupně vyčleňovat a náš životní styl s naplněným každodenním rozvrhem a častým cestováním dítěti ani nedává prostor pro bližší kontakty se spolužáky či kamarády v bydlišti. Postupem času zjišťujeme, že vrstevníci, kterým se rodiče příliš nevěnují, mohou dítěti vedenému v duchu Kamevédy málo co nabídnout k jeho obohacení a spíš hrozí, že ho stáhnou k činnostem, které nic světoborného ani pozitivního nepřinášejí. A my jako rodiče jsme pak v tomto směru logicky velmi ostražití. Naše děti spíše navazují vztahy tam, kde tráví nejvíc času a kde existuje společný zájem a program, například během cest na turnaje, zápasy nebo soustředění, kde lze navázat mnohem  bližší vztahy podpořené společným zájmem.

Kariéra a kamarádi se příliš neslučují

Obecně lze shrnout, že děti usilující o nějakou kariéru mají mnohem méně opravdu hlubokých vazeb na své školní vrstevníky než děti, které vedou tak říkajíc běžný život, kde jsou společné akce s kamarády mnohdy hlavní náplní volného času. Někteří  sportovci jdou ve své snaze ochránit si soukromí, když odmítají všechny vztahy a nabízená kamarádství, aby se nestali zranitelní, až skoro do extrémů, jako například Maria Šarapovová. Ta přímo uvedla, že si ostatní holky na okruhu vůbec nepřipouštěla k tělu, ignorovala je a vlastně je i svým způsobem psychologicky zastrašovala.

"Až skončím s tenisem, tak potom můžeme chodit na kafe, klábosit a kamarádit se, ale teď by mě to mohlo vůči ostatním oslabit, a to nehodlám dopustit..." napsala o svém vztahu k ostatním tenistkám na okruhu WTA ve své nedávno vydané knize.

Každé dítě si nakonec vytvoří svůj postoj k vrstevníkům. My rodiče mu můžeme sdělit svůj názor a ozřejmit různá rizika. Prostě, měli bychom dodat zkušenosti a informace a pak do jisté míry nechat na svém potomkovi, aby si vytvořil tu svoji vlastní stopu životem v souladu se sociálními preferencemi. Protože cílem není dopuštění sociální neohrabanosti, ale naopak, dosažení excelentní úrovně sociální inteligence.