Millennials: zpackaná americká metoda výchovy

millenialsNikdo a nic není perfektní, chyby děláme všichni. I uznávaná velmoc jako jsou Spojené státy americké. Jednou z věcí, která se tam nepovedla, je jejich „volná" výchovná metoda. Její děti se nazývají millenials. Některé z myšlenek této metody jsou v zásadě velmi obdivuhodné a šlechetné. Její plošné a bezmyšlenkovité uplatnění do reality se však vymklo kontrole a dostalo do extrému, který pak zruinoval téměř celou generaci. Takto ji zpětně nyní hodnotí samotní Američané.

Dokonalé USA?

Spojené státy jsou velmi často považovány za vzor, jako země s dobře fungujícími systémy a pravidly mezi lidmi ve společnosti, mezi jednotlivými státy, vzhledem k vyváženému a funkčnímu systému rozdělení moci ve státě. Motivace rodičů věnovat se dětem je podpořena kvalitním systémem veřejného školství a výkonnostních stipendií pro děti z USA i z okolního světa. Mládežnický sport, univerzitní sport, systém draftů v profesionálních sportech, to vše dala Amerika světu. My v Česku, kde se vesele celá desetiletí fungování demokratické společnosti pošlapávají práva dětí díky absurdnímu tabulkovému systému v hokeji a ve fotbale, můžeme Američanům jen tiše závidět.

Ale ani tam není úplně vše dokonalé. Ukazuje se, že pokud se plošně prosazují nesmyslné metody výchovy, má to pak dalekosáhlé negativní následky na děti samotné, na celé rodiny, spláče celá společnost. To je případ výchovné deviace, která ovládla Ameriku na přelomu tisíciletí a ze které se už dnes ustupuje. Umožňovat dětem chování bez jakýchkoliv mantinelů s vyloučením napomenutí a usměrňování představovalo trend, který nikam nevede. Sami Američané uznávají, že udělali chybu. Byli nuceni to přiznat při bolestném zjištění, že doslova "ztratili" celou jednu generaci. Doma, v rodinách i všude kolem sebe vidí devastující následky jedné nepovedené výchovné strategie.

Pro nás v Evropě, a zvlášť pro Kamevédu, představuje sledování tohoto mnohočetného příběhu velice zajímavý studijní substrát už z důvodu, že módní vlna "výchovy bez pravidel" se docela výrazně objevuje v posledních letech i u nás. Možná by bylo užitečné poučit se z americké zkušenosti a nedovolit, aby se tyto anomálie podepsaly na jedné, případně na více generacích "nepoužitelných dětí" podobně tvrdě, jako na to doplácejí v současnosti ve Spojených státech.

Příběh millenials očima české učitelky hudby

Když Hedvika Millerová začala před více než dvaceti roky dávat lekce svým prvním žákům v USA na piano, utrpěla pořádný šok. Ne z těch malých dětí, protože jsou přece "nepopsaná tabule", ale z jejich rodičů. K tématu tehdejší americké výchovy přidává svoji vlastní zkušenost.

Psal se rok 1998 a oni nechávali své šestileté ratolesti dokonale manipulovat celou rodinou. Nadšeně s nimi začínali různé druhy zájmových činností, jenže sotva děti zjistily, že je to také trochu práce, hned končily a začínaly další aktivitu. Neustále něco hledaly. Hlavně aby to byla zábava a ne žádný režim.

Klavír byl toho zářným příkladem. Je přece úchvatné vidět, když někdo zahraje sonátu nebo blues, ale ve skutečnosti ani rodiče často nerozuměli tomu, že to stojí nějaké úsilí.

"Nevím, přece nemohu svou dceru nutit do nějakého přehrávání," slýchávala skoro denně. Od rodičů dokonce dostávala otázky tipu: "Kolik musíme vlastně mít lekcí, než zahrajeme Rachmaninova?" Jejich odhad se počítal řádově v desítkách hodin.

„Osobně jsem zvolila zlatou střední cestu: citlivě jsem vysvětlovala, že pokud má dítě nadání, musí tam být i práce a snaha, potažmo přehrávání, a že to trvá roky. Někdy se mi to povedlo, někdy zase ne, ale rodiče rychle lekce na piano svých dětí odvolávali s tím, že je to těžké a v podstatě nuda. Kdybych praktikovala starou českou školu, kterou jsem zažila já sama, americké maminky by na mě tentokrát možná zavolaly policii, proto by to nazvaly týráním. Takovýto přístup byl tehdy obrovský trend".

Dítě manipulovalo s rodiči a ti pak manipulovali s učiteli, kteří museli na pravidla hry přistoupit, aby si udrželi svoje zaměstnání. Ta hra byla o tom, že je všechno skvělé.

Stačil moment, aby se holčička v růžových šatičkách objevila při žákovském koncertu na pódiu. To, že třeba předvedla velmi slabý výkon, to se vůbec neřešilo, protože rodiče zásadně vše komentovali jako "Great Job", tedy skvělá práce, v horším případě jen "Good Job", což je jen práce dobrá. Úmyslně zvolili falešné chválení, aby se údajně nenarušilo dětské sebevědomí.

A tak to bylo se vším.

Jenže dnes tyto bývalé děti hledají pořád. A nenacházejí. Těmto lidem je dnes 23 až 38 let, začínají po drahých univerzitách nový život a jsou zmatení. Nemají žádnou motivaci ani zájem. A co víc, už jim nikdo neříká, jak jsou skvělí.
Rodiče a s nimi celá americká společnost si uvědomují, že se stala někde chyba. Těmto dětem se tak začalo v USA všeobecně říkat "Millennials" neboli "děti falešných trofejí".

Millenials v životní realitě: nekonečné hledání

"Nevím, jak to popsat, prostě mě nic nebaví, není tady žádná dobrá a zajímavá práce, jsem z toho v nějaké depresi," popisuje mi svůj momentální pocit 28letá Emily ze státu Texas. Znám ji od šesti let. Je extrémně nadaná na hudbu, divadlo, dokonce i sport. Umí dobře psát i mluvit. Na univerzitě vystudovala angličtinu a komunikaci se zaměřením na hudební produkci. Na piano hrála jeden rok, na kytaru šest měsíců, asi dva roky chodila na tancování, šest měsíců závodně plavala a asi jeden rok dělala i gymnastiku. Věnovala se divadlu a muzikálům a chodila pár měsíců na hodiny zpěvu. Nic z toho však nikdy nedotáhla k nějakým výsledkům.

Dnes se Emily staví do pozice, že je velmi dobrá a že se dál nemusí po univerzitě nic učit. Vlastně by si ji měla společnost sama najít.

"Chtěla bych pracovat jako PR pro nějakou dobrou firmu nebo být novinářkou a psát o hudbě," svěřuje se Emily. Ale pro svůj cíl nedělá vůbec nic. Nikdy se ani nepokusila článek o hudbě skutečně napsat a poslat ho na ukázku nějakým novinám nebo časopisům. V oblasti marketingu pomocí sociálních médií jako PR má pocit, že stačí jen vědět, jak na internet pověsit fotografie a komentáře na facebook nebo Instagram.

Zastává tak jen administrativní pomocnou sílu na poloviční úvazek, pracuje čtyři hodiny denně, dělí se o bydlení s dalšími podobnými kamarádkami tak, aby náklady na život byly ty nejmenší. Je to pohodlné. Roky ale utíkají, univerzity chrlí miliony dalších studentů, a pokud člověk nedožene technologii, která se mění každým rokem, ba měsícem, začíná být odepsaný. Na mnoho takových pak zbude práce, která neodpovídá úrovni jejich vzdělání. Millennials často pracují jen tak, aby si pokryli ty nejnutnější náklady. A při tom dále hledají to své úspěšné pódium.

Američané: udělali jsme chybu

Američané, rodiče těchto dětí, mají dnes těsně před důchodem anebo si už důchodu užívají. Většina z nich teď vidí, že přehnaná snaha o budování sebevědomí a hra na úspěch, který vlastně žádným úspěchem nebyl, nepřinesla to, co očekávali. Jsou zklamaní a mění taktiku. V Americe je totiž stále zásadní vize, že po univerzitě se musí každý postavit na vlastní nohy. Pobývání v domě rodičů, nebo dokonce společné bydlení se tady vůbec nenosí.

"Byl jsem nadšený, když si dcera Kaitlyn hned po promoci našla práci. Chce být konzultantem pro děti se speciální péčí, a tak než nastoupí na další studia, začala pracovat jako asistentka ve třídách u studentů s autismem," svěřuje se šedesátiletý Robert Douglas ze státu Ohio. Za univerzitu, kde se stala bakalářem, zaplatila rodina přes 100 000 dolarů. Jenže třiadvacetiletá Kaitlyn z práce po třech měsících utekla, že ji to nebaví. Vůbec neřešila, že nebude mít peníze na život, nájem nebo telefon. Chtěla se nastěhovat zpět domů k rodičům.

"Bylo to pro nás strašně těžké, obzvláště pro manželku, ale řekli jsme jí, že s námi prostě bydlet nebude, že si musí najít jinou práci," vysvětluje Robert. Pomohlo jim to, že teď je v USA práce víc než dost. Kaitlyn tak našla zaměstnání, na které vůbec nepotřebuje univerzitní vzdělání. Hlídá psa a pár večerů pracuje jako servírka. Stále neví, co chce dělat, má pocit, že dál studovat asi nepůjde.

Podobných příkladů jsou tisíce, a když je nejhůř, tak potomci bydlí po univerzitě doma u rodičů, protože by jinak skončili na ulici. Dnešní důchodci hlasitě uznávají, že říkat dětem, jak jsou skvělé, i když nic nepředvedou, nebyl ten nejlepší trend.

Naštěstí nejsou všichni ze stejného pytle. Těch případů bohužel není mnoho, ale i já jsem sama zažila rodiny, které věděly, že jen talent na hudbu k zahrání Rachmaninova nebo Chopina nestačí. Byly to ale ve většině případů děti úspěšných imigrantů z Indie nebo Číny.

Přehrávání a cvičení je převážně v období puberty opravdu tvrdý oříšek. Rodiče, kteří to ustáli, si mohou zatleskat. Studenti odehrají osm let, a i když momentálně necvičí, dokážou na piano naskočit, jako by chtěli jet znovu po letech na kole. Jsou děti, které se v mládí držely jedné nebo dvou aktivit a přivedly si je do života. Zásadní je hlavně to, že už od dětství vědí, že úspěch je tvrdá práce a trpělivost.

Je to paradoxní, ale například studenti, kteří byli nadaní a od nástroje díky dohledu rodičů neutekli, začínají dnes být úspěšnými právníky, programátory nebo specialisty v oblasti obchodu po celém světě. Nudu nebo zmatenost neřeší.
Mimochodem, na toho Rachmaninova potřebovali asi 384 klavírních lekcí, minimálně 2688 hodin cvičení a rodiče za to v průměru zaplatili 23 000 dolarů. Nepředpokládali při tom, že by jejich děti mohly být profesionálními muzikanty, byť by na to možná v některých případech i měly. Volili raději jistotu.

Nová hra v USA: něco za něco

Píše se rok 2019 a Hedvika Millerová je již v úplně jiné pozici než na začátku. Už neučí jen lekce piana, má vlastní soukromou hudební a taneční školu s dvaceti učiteli. Dokonce se jí stává, že na akademii mi přivádějí svoje malinké děti moji bývalí žáci, které jsem před 21 lety začínala učit.

"Mrzí mě, že jsem toho po roce nechala, respektive, že na mě nebyli rodiče dost tvrdí, doufám, že to alespoň zvládnu se svojí Sophií," svěřuje se mi 30letá Tabitha. "A nemáte kopii té poslední skladby, kterou jsem hrála? Možná bych mohla začít znovu," ptá se. Také vystudovala, ale pak se hned vdala, má úspěšného manžela a její postavení v životě je jasné. Děti a rodina.

Dnešní generace amerických rodičů už tak přehnaně nechválí. "Buď bude cvičit a něco na žákovském koncertu předvede, nebo nedostane svůj vyhlédnutý iPhone 10," slýchávám často. A není to jenom iPhone, jsou to i jiné vymoženosti jako iPad, počítačová hra nebo výlet do Disneylandu.

Začíná totiž nová hra. Můžeme tomu říkat "něco za něco". Pořád lepší než chválit za neúspěch, pohodlnost a lenost. Millennians, neboli děti falešných trofejí, budou stát americkou společnost ještě hodně vrásek. Nezbývá než věřit, že je tvrdá realita, respektive sám život "naučí". A to je fakt, že "bez práce nejsou koláče".

Komentář: Pavel Zacha

Také u nás v Česku převládají v oblasti výchovy některé nesmyslné názory. Některé rodiny vnášejí do života dětí metody, které se tváří moderně, pro rodiče a pedagogy mohou být velmi snadno proveditelné, ale v konečném důsledku nefungují nebo dokonce škodí.

Fungování různých výchovných metod mohou velice dobře hodnotit odborníci, kteří se v rámce své profese zabývají učením dětí. Nejlépe ti, kteří ovládají nějaký atraktivní a současně náročný obor, k jehož zvládnutí je zapotřebí velká porce nejen talentu, ale především práce, nadšení, trpělivosti a velkého úsilí. Pracují s dětmi, které jsou výplodem nějaké výchovy v rodině. Ta se odráží na jejich dispozicích pro určitou činnost a na tom, zda vládnou vlastnostmi, které jim umožní být v nějaké činnosti úspěšní. Kvalita určité výchovné metody může být s velké části hodnocena podle toho jak dobře dokáže dítě připravit na zdolávání potíží. Rozmazlené děti, kterým rodiče nevyznačily hranice z velice mylného přesvědčení, že jim to v něčem může prospět, nemají prakticky žádnou šanci dosáhnout v nějakém oboru na skutečný úspěch, protože pro to nejsou vybaveny základními komponenty.

Studoval jsem životopisy slavných osobností napříč různými obory, jejich hrdinové měli jedno společné. Velmi brzy mě přivedli ke zjištění, že k úspěchu nikdy nevede cesta pouze přes talent a jednoduchou zábavu. Úspěch je o poctivé opakující se práci a ochotě se tomuto pravidlu podřídit. I moderní věda dokládá, že dostat určitou dovednost na „vyšší příčku" lze především pomocí mnohočetného opakování, tedy díky mechanismu učení/myelinizaci mozku dítěte. Děti, které nemají mantinely, které nic nemotivuje ani nenutí k podřízení se čemukoliv, se brzy naučí jít jen za zábavou. Něco vyzkouší, a jakmile to začne bolet, odvrhnou to a jdou zkoušet dál. Tímto způsobem se ale nemohou nic opravdu dobře naučit, zůstávají jen na povrchu dějů, až se nakonec v dospělosti stanou nepotřebnými nebo v lepším případě obtížně využitelnými.

Mnozí trenéři, učitelé a pedagogové se v životě mnohokrát setkali se situací, kdy si mohli vybrat, zda dítě vyhodí i s jeho rodiči ze své učebny pro jeho naprostou nepoužitelnost způsobenou příliš benevolentní výchovou, nebo sleví, přistoupí na tuto hru i s vědomím, že tím rezignují na šanci dítě skutečně něco naučit. Dělají to z důvodu, aby si alespoň na nějaký čas udrželi klienty, ale vnitřně je tato práce nenaplňuje. Protože ví, že tato práce bude zbytečná, že v podstatě maří čas svůj i dítěte a z kapes rodičů jen tahají peníze.

Když jsem provozoval svoji tenisovou školu nebo když jsem fungoval jako trenér jiných sportů včetně hokeje, často jsem cítil, že se rodiče snaží na mě přehrát něco, s čím si sami nevěděli rady. Chtěli, abych jejich dítě něčemu učil, ale abych je současně i motivoval k tréninkovému zaujetí, případně abych využíval svoji autoritu k tomu, abych je v určitých fázích i přinutil k většímu úsilí, než které jim tak říkajíc bylo vlastní. Ale v ten moment jsem si s rodiči hned promluvil, abychom si vyjasnili svoje kompetence.

"Já jsem trenér a budu učit vaše dítě dovednosti, budu mu ukazovat cestu, předvedu mu vše potřebné, mohu se pokusit vzbudit v něm zájem. Nabídnu mu fungující systém, který zaručeně vede k úspěšnému zvládnutí daného sportu, ale nechtějte po mě, abych ho k tomu nutil, vychovával nebo trestal za nedostatky. To je vaše čistě rodičovská parketa, jen vy máte kompetence vybrat si nějakou pozici, ze které svoji výchovu povedete, a pak za to také ponesete následky. Do toho Vám jako trenér zasahovat nechci a ani nemohu."

To je záležitost, které se mnozí rodiče vyhýbají, protože být náročný na dítě je někdy náročné i pro samotné rodiče. Zvlášť dnes, kdy všude kolem může dítě vidět pravý opak.

Máme tady benevolentní formy výchovy, kdy se děti chovají na veřejnosti jako "demoliční čety, pokud si toto označení vypůjčím od nejvzdělanějšího Čecha Maxmiliána Kašparů, https://www.kameveda.com/cs/uvodni-stranka/13-filozofie-kamevedy/541-o-vychove-a-o-smyslu-lidskeho-zivota 
a pak druhý extrém, který reprezentuje například čínská "Tygří matka" Amy Chuová
https://www.kameveda.com/cs/filozofie-kamevedy/zakladni-filozofie/352-amy-chuova-bojova-pisen-tygri-matky-aneb-jak-jsem-sve-deti-ucila-vitezit 
nebo otec tenisových šampionek Richard Williams. Domnívám se, že Kamevéda zaujímá svoji pozici někde uprostřed. Nejedná se vyloženě o tvrdý dril, který nebere v potaz názor a emoce dítěte. Ono je totiž ze všeho nejtěžší a nejdůležitější vzbudit v dítěti zájem a lásku k něčemu, co dává smysl. Vytvořit v rodině podhoubí pro něco takového, zrežírovat prostředí k tomuto účelu, to považuji za to nejdůležitější a největší poslání kvalitního rodiče. Je k tomu třeba srovnat si v hlavě pár věcí, dohodnout se s partnerem a ostatními členy rodiny, být vynalézavý a trpělivý. Je to vlastně určitá forma výchovného talentu, která je pro utváření dítěte nesmírně potřebná a důležitá. Pokud se nám tuto roli rodiče, motivátora, podaří zvládnout, dítě pak už s pomocí svého nevyčerpatelného temperamentu a energie mládí vykoná cokoliv.

Zdroje:

https://sarkavanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=579008 
Hedvika Millerová, Tvrdý střet s realitou. Millennials aneb děti falešných trofejí, MLADÁ FRONTA 24.8.2019 s. 9

Článek z 30. srpna 2019

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Reklama
Reklama
  • xHockey
  • 336x280
Nahoru