Kamevéda v odpovědích na klíčové otázky rodičů

foto male_copy_copyJiž je to nějakou dobu, co mě oslovil jeden z trenérů, zda bych se mohl vyjádřit k nesouhlasné argumentaci jeho kolegy na adresu Kamevédy. Chápu, že se takovéto názory objevují. Z mnohých zdrojů, článků a knih Kamevédy na první pohled vystupuje jistá ráznost, přísnost, náročnost a ambice. A ano, všechny tyto přívlastky mají co do činění s výchovou v duchu Kamevédy. A je zcela v pořádku, že mnozí rodiče tímto směrem jít nechtějí. Mají

 

vlastní, odlišnou představu o výchově. Nesčetně krát už se však stalo, že jsme po úvodních rozhovorech zjistili, že představu o výchově máme vlastně stejnou, jen bylo potřebné se přehoupnout přes prvotní zevrubný pohled na Kamevédu.

Proto bych velmi rád znovu zařadil tento článek mezi aktuální. Ne proto, abych jím přesvědčoval, ale abych poskytl dostatek informací pro objektivní pohled na Kamevédu.

Článek z 3. února 2017:

Jeden z členů klubu Kamevédy, původně nadějný fotbalista a fotbalový reprezentant, nyní šéftrenér fotbalového klubu, se na mě obrátil s prosbou o reakci na postoje kolegů z jeho okolí. Snaží se principy Kamevédy prosazovat a ne u každého se setkává s pochopením:

Dobrý den Pane Zacho,

s Kamevédou jsem se po důkladném dvojitém přečtení knih ztotožnil a nejen, že ji chci aplikovat ve své výchově dcery, rád bych ji šířil dále a nějakým způsobem pomohl s její osvětou mezi rodiči. Začal jsem na tom pracovat s dotazy na své přátelé z konkrétních oborů (fyzioterapie, kondiční trénink), ale to mi nestačí.

Pracuji jako šéf mládeže ve fotbalovém klubu, kde máme cca 100 dětí a dorostenců. V budoucnu bych Vás rád oslovit a požádat o přednášku v našem klubu - pro trenéry, funkcionáře a hlavně rodiče. O této možnosti jsem informoval e-mailem prvně trenéry, se kterými spolupracuji, poslal jsem jim nějaké základní info o Kamevédě a odkaz na web.

Jak sám víte z vlastní 20 leté praxe, názory jsou spíše odmítavé, hlavně u lidí, kteří své děti vychovávají jinou (ne)metodou. Níže přikládám jeden z e-mailů od trenéra „K". Je to podle mě vzdělaný člověk, provozuje svou vlastní firmu a vychovává dvě malé děti.

Vzhledem k tomu, že není nikdo fundovanější než Vy, prosím o vyjádření k jeho zprávě níže.

Jaroslav B.

Čau Jaro i ostatní,

posílám svůj názor ke Kamevédě. Mám poměrně jednoduchou, ale pro mě zcela zásadní výhradu - jde o systém výchovy šampionů, "excelentních jedinců". A v tom vidím největší problém - plní takoví rodiče sny svým dětem nebo sami sobě? Rodič přece nemůže k výchově svého dítěte přistupovat s tím, že z něj udělá šampiona. Podle mě nemají rodiče dětem plánovat život. A co když to nevyjde? Tak má dítě možná dětství v háji, protože rodiče chtěli mít doma šampiona?

Já nechci, aby z mých dětí byli "excelentní jedinci". Chci, aby byli zdraví a šťastní. Zní to jako klišé, ale myslím si, že by to tak mělo být.

A ještě jedna věc, co bude dělat Pavel Zacha, syn autora této teorie (aktuálně hraje v NHL), když se zraní a bude muset ukončit kariéru? Má aspoň maturitu?

Takže za mě: pohybový rozvoj od malička rozhodně ano, ale zejména pro radost a zdraví dítěte, ne pro rodiči požadovaný úspěch.

K.

Za poslední roky jsem podobných dotazů dostal už hodně. Jakmile se někteří rodiče nadchnou pro komplexní výchovou, případně začnou její principy šířit i za práh své rodiny, narazí na odpor. Nelze to mít nikomu za zlé, vždyť jsme dříve všichni byli podobně vychovávaní a Kamevéda je proti tomu čímsi novým, neznámým, pro mnohé i něčím dost provokativním. Člověk je obecně ostražitý až nedůvěřivý k věcem, které přicházejí měnit zavedené stereotypy v myšlení i zaběhnuté zvyklosti.

Rád bych tedy odpověděl na výzvu pana Jaroslava a vyjádřil se k jednotlivým bodům dopisu jeho známého. Nechci tím nikomu dávat návod na pravdu, pouze se pokusím věcně vysvětlit svoje vnímání Kamevédy. A nechám na Vás ostatních, co si z toho vezmete sami pro sebe a pro svoji rodičovskou praxi.

Nejprve bych rozdělil nosné argumenty obsažené v odpovědi trenéra K.

  1. Jedná se o výchovu šampionů, pomocí které si rodiče prostřednictvím dětí plní vlastní sny.
  2. Rodiče nemají právo plánovat svým dětem život.
  3. Co když to nevyjde?
  4. Dítě má dětství v háji jen proto, že rodiče chtějí mít doma šampiona.
  5. Nechci vychovat excelentního jedince, pouze šťastné a zdravé dítě.
  6. Co bude dělat Pavel Zacha mladší, momentálně hraje NHL, když se zraní? Má aspoň maturitu?

A nyní se pokusím svést polemiku s jednotlivými argumenty, které v dopise trenéra K. zazněly.

AD 1) Rodiče si výchovou šampionů plní vlastní sny

Věřím tomu, že snad každý rodič se někdy zasnil a představil si své dítě, jak zvedá pohár vítěze nad hlavu, jak promuje na věhlasné univerzitě, kolauduje krásný velký dům, vystupuje na vlastním koncertě nebo vybuduje uznávanou firmu. Tohle nemusí být nutně nic špatného, protože rodiče obecně chtějí pro své děti to nejlepší.

V rámci Kamevédy se ale neděje naplánovaný a předurčený výběr života jiného člověka. Vždyť hlavní metodou je předestření možností všestranného rozvoje ve všech dostupných oblastech, stimulace nejrůznějšími podněty a současně pozorování preferencí dítěte. Těch vznikne nejprve celá řada, potom se selektují, až si posléze samo dítě za spoluúčasti svých rodičů vybere směr, kde se cítí nejšťastnější. Toto je velice zjednodušeně popsaná procedura, která tvoří páteř Kamevédy. Jde o podporu a posléze výběr směru, který dítě miluje a kde má největší šance se v budoucnu úspěšně uplatnit. Pokud bych si jako otec usmyslel ještě před narozením syna, že z něj vychovám hráče NHL, a potom bych to tím směrem postrkoval, měl by pan K. v tomto bodě pravdu. Ale tak to v rámci Kamevédy nefunguje. My jako rodiče podporujeme všeobecný potenciál a spoluvytváříme výhodnou pozici pro zlomové období, kdy se dítě rozhoduje o své budoucnosti.

Přesto, i kdyby to tak v některé rodině skutečně bylo, máme tu příklad Richarda Williamse a mnoha dalších podobných otců nebo matek (viz výchova Martiny Hingisové). Pan Williams svým dcerám naplánoval život, chtěl z nich vychovat šampionky a také to dotáhl do konce. Je tedy špatným otcem? Nebo jinak, přestože jeho metody výchovy mohou být v některých ohledech považovány konzervativními rodiči za kontroverzní, lze na něj pohlížet jako na rodiče, který je horší než zástupy těch, kteří se nikdy o nic podobného nepokusili a jejichž děti jsou buďto nezaměstnané nebo vykonávají podřadné práce, které je jen stěží mohou uspokojovat. On jako černoch vyrůstající bez otce měl našlápnuto k nevalnému životu, přesto se dokázal vzepřít osudu a z dětí vychoval slavné, bohaté a úspěšné osobnosti. Má být pranýřován nebo obdivován?

Na druhé straně bych nechtěl ustupovat ostatním rodičům s jiným názorem. Myslím si, že přát svým dětem úspěch a pomáhat při něm určitě není známkou nezvládnutého rodičovství. Otec nebo matka přece musí milovat sport, aby do něj mohli co nejlépe zasvětit své dítě, to samé platí o rozvoji intelektu, muzikálního talentu, matematických, technických či uměleckých vloh a dovedností. Pokud mám k nějakému oboru blízko, jsem z něj nadšený, potom se mi mnohem snadněji podaří nadchnout i své dítě. Rodič je příkladem, který děti v útlém mládí nasávají a podle kterého se nejprve v životě orientují. V tom ohledu má přirozenou možnost své dítě pozitivně motivovat. Když to neudělá, okolní svět ten vzniklý prázdný prostor brzy zaplní za něho s tím, že rodiče potom mohou být výsledkem velice zklamaní, a v konečném součtu s odstupem času i samo dítě.

AD 2) Rodiče nemají právo plánovat svým dětem život

Ano, připusťme, že nalinkovat život svému dítěti jaksi dopředu a jen podle představ ambiciózního rodiče není z hlediska etiky výchovy přijatelné. Ale i tohle téma by mohlo být předmětem zajímavé diskuse. Vezměme si například výchovu středověkých aristokratů, čemuž jsem věnoval kapitolu ve II. díle Kamevédy. Jejich život byl dopředu nalinkován doslova od kolébky, jejich výchova by se dala označit jako náročná, tvrdá, neumožňující vybočení. Ve velké většině ji prvorození dědicové slavných erbů zvládli a zhostili se této náročné výzvy bez odporu. Možná také z důvodu, že se jednalo o tu nejatraktivnější verzi jejich budoucího života, kterou jim jejich prostředí bylo schopno nabídnout.

Ambiciózní rodiče mohou dnes chtít pro své děti něco podobného a používat k tomu prostředků výchovy, které jsou mnohem liberálnější, než byly metody aristokratické výchovy. Vše je tedy relativní, ale my se nacházíme v roce 2017 v Evropě. Přidržme se tedy názoru, že rodiče nemají právo nalinkovat svým dětem budoucí život. Současně bychom ale měli být schopni připustit, že rodiče mají právo vytvořit svým dětem ty nejlepší podmínky pro budoucí uplatnění, umožnit jim dosažení pevného zdraví, šťastného a na rozvoj a události bohatého mládí, které je perfektně připraví do života.

A tohle je přesně Kamevéda. Předestření ideálních podmínek pro rozvoj a růst dítěte, jeho všestranná podpora a posléze umožnění výběru činnosti, kterou dítě preferuje a kterou si zamilovalo. Toto by snad bylo možné považovat za kvalitní zvládnutí rodičovské role bez nádechu čehokoliv negativního či odsouzeníhodného.

Pokud dnes někdo Kamevédu kritizuje pro násilné nalinkování parametrů budoucího života člověka, jedná se pouze o základní neznalost a umělé vytváření problému, který lze následně snadno kritizovat. Potíž je ale v tom, že nalinkování života svým dětem vůbec nenáleží k principům Kamevédy, dokonce je s nimi v rozporu. Proto zřejmě nemá význam dál tuto otázku rozebírat. Ze strany kritiky se pravděpodobně jedná spíše o neznalost Kamevédy – přečíst si jen úvody a závěry knih pro její pochopení nestačí.

AD 3) Co když to nevyjde?

Kamevéda je stejně jako mnoho dalších činností spojena s určitým rizikem. Čím dítě míří výš, tím je i toto riziko případného neúspěchu vyšší. Současně se ale může opřít o vysoce sofistikovaný výchovný systém, který už dnes dokáže mnohým potížím předcházet či snižovat nebo úplně eliminovat jejich dopady.

Když rodiče od malička nepodporují své dítě v rozvoji, prakticky ho v mnoha atraktivních oblastech degradují do budoucího průměru až podprůměru. Pokud dítě promarní velkou neopakovatelnou příležitost rozvíjet se v mládí a v pozdějším věku si tuto ztrátu uvědomí, možná se ji bude snažit s vypětím sil dohnat. Nikdy ji už však nedožene zcela, nanejvýš částečně – např. potenciál mozku se od určité hranice s postupujícím věkem snižuje a stejné zákonitosti vládnou i mnoha dalším oblastem lidského snažení.

pavel-zacha-nhl-toronto-maple-leafs-new-jersey-devils-1Kamevéda reálně přibližuje pravděpodobnost významného úspěchu. Nikdy nezaručí jistotu, ale mnohonásobně zvýší šanci. A to není málo. Je rozdíl pracovat s pravděpodobností, že budu jednou hrát NHL, v řádech pravděpodobnosti 1:3, 1:5, anebo 1:5 000. Ta první možnost dává smysl úsilí a motivuje k maximální snaze, ta druhá ničemu takovému smysl nedává.

Mohu uvést vlastní příklad:
Před dvaceti lety jsme vstoupili do naprosto neznámého prostředí českého ledního hokeje bez jakýchkoliv kontaktů a znalostí. Pracovali jsme celá rodina s vysokým úsilím, syn posléze skončil v draftu NHL jako vůbec nejlepší Evropan na šesté pozici, což je nejlepším umístěním českého hráče za posledních čtrnáct let. Dnes v devatenácti letech stabilně hraje NHL. To je výsledek výchovy, která vyšla na 100%, a to hned na první pokus. Dnes toho víme o výchově a zákonitostech učení ještě mnohem víc. Lze tedy tvrdit, že pravděpodobnost i tak pronikavého úspěchu je s využitím filozofie Kamevédy poměrně vysoká. Kdyby bylo zjevné, že takové mety nejsou reálné, tak by pravděpodobně došlo nejpozději ve 13-14 letech ke korekci celkového směřování, k soustředění se na studium, na perfektní angličtinu. A cílem by se mohlo stát dejme tomu hokejové stipendium na americké univerzitě. Vždy lze vhodně reagovat a snažit se získaný potenciál a vynaložené úsilí co nejvíc zúročit.

Může se stát, že dojde k úrazu nebo že talent nebude přece jen dostačující na uspokojující kariéru. Ale získané dovednosti, znalosti, zkušenosti z práce se sebou samým vybavují dítě velikou odolností a know-how do dalšího života, kterou mu už nikdo nevezme. Takže je vysoce pravděpodobné, že se snadněji prosadí v jiném oboru oproti dětem, které nikdy takto cíleně nedokázaly překonávat překážky, které vytrvale nešly za nějakým cílem. Při přípravě dítěte na vrcholovou sportovní dráhu probíhá budování schopností, vlastností a dovedností, které lze uplatnit i v jakémkoliv jiném oboru. Doplnění vzdělání je v tomto ohledu poměrně snadnou a prostou záležitostí ve srovnání s obrovskými, někdy až hraničními nároky zámořského profesionálního sportu.

Současně je třeba uvést, že pouhá maturita a dokonce ani diplom z Univerzity dnes neznamená zhola nic. Když starší dcera dostudovala prestižní VŠ v Praze, ocitla se opět na začátku a velmi obtížně hledala práci, kterou nakonec nalezla, ale mimo vystudovaný obor. Chci tím naznačit, že dítě, které prošlo odmala Kamevédou a rozvíjelo svůj talent ve více oblastech, tak v dospělosti disponuje potenciálem, který lze využít v řadě jiných oblastí. Jeho pozice díky tomu bude vždy výhodnější, i když ho potkají nevyzpytatelné životní turbulence. Dnes běžně krachují firmy, banky, dokonce i státy, ze dne na den může skončit i lákavě vyhlížející kariéra. Nikdo nemá nic definitivního. Možnost zklamání či neúspěchu ale přece neznamená, že by se lidé měli přestat snažit dosáhnout na své sny, na atraktivní výzvy - naopak!

Mládí člověka, to je příležitost, je to šance splnit si i ty největší sny. Můžete tuto šanci využít nebo promarnit - v tomto záleží jen na rodičích, jaké karty vloží svým dětem do rukou. Ti pohodlní, nevzdělaní a nečinní jim do ruky vkládají pouze kárové sedmičky a osmičky, ti prozíravější samé trumfy. I s těmi se dá životní partie prohrát, ale většinou tomu bývá naopak. Kamevéda je kromě toho etickou a férovou společenskou esencí schopnou napravovat naše prostředí. V jeho portfoliu nejsou úplatky, zákulisní intriky, nejde o žádné švindlování. Jedná se o ryzí poctivou cestu vzhůru, která je založená na touze, zamilování se do určité činnosti, na silné motivaci a na tisících hodinách tvrdé a cílevědomé práce.

AD 4) Dítě má dětství v háji jen pro to, že rodiče chtějí mít doma šampiona

Pojďme se na toto klasické tvrzení rodičů/oponentů podívat víc z blízka. Část rodičů si přidává k pokusům mít úspěšné dítě paralelu vytvořenou z odsouzeníhodného násilí a využívání nepřiměřeného drilu od útlého dětství. Jenomže, tohle dnes při výchově skutečně úspěšných dětí vůbec nefunguje. Je to účelová konstrukce zatvrzelých oponentů. Vylučuje to samotný mechanismus učení, vytváření myelinu v lidském mozku jako prostředku, který umožňuje vybroušení talentu a dosažení vysokých schopností.foto male_2

Moderní učení probíhá u malých dětí pouze v momentě, kdy se cítí naprosto bezpečně a komfortně. To je předpoklad číslo jedna. Druhým nezbytným předpokladem je dosažení stavu, kdy se dítě nějakou smysluplnou činností dobře baví. Nejmenší děti lze učit pouze formou hry, nelze je nutit. Nucení u nich vůbec nefunguje, v tom stavu by se vůbec nic nenaučily. A šampioni přece dosahují takového označení především z důvodu, že v něčem extrémně vynikají. Dosahují úspěchu díky tomu, že je něco hrozně baví, chtějí se to učit víc než ostatní, milují takovou činnost, jsou jí posedlí. Tak vznikají excelentní schopnosti. I velice náročný trénink je pro ně něčím, co si užívají a při čem jsou šťastní. Už když si uvědomíme tyto dva nezbytné předpoklady úspěšného učení, vidíme, že nejsou spojené s trápením dětí, ale naopak se zábavou a bezpečím. Už tady jakékoliv odsouzení Kamevédy pokulhává.

Současně přiznávám, že cílený rozvoj dětí je riziková kategorie. V jedné chvíli mohu jako otec či matka dělat to nejlepší v zájmu dítěte, v zápětí něco přeženu a dítě se může trápit, takový stav může opravdu dospět až k nechtěnému týrání. Snažil jsem se této náročné problematice věnovat opět ve II. dílu Kamevédy z pohledu charty práv dítěte a pravidel, která rodiče musí dodržovat, aby si mohli být jistí, že jejich výchova je nejen moderní, ale také naprosto etická a pozitivní.

Když postoupíme dál, exponované dítě brzy navštěvuje kvalitní kroužky, sportovní kluby, setkává se s dalšími dětmi podobného zaměření. Socializuje se ve větším množství kolektivů než ostatní děti. Postupem času začíná hodně cestovat, nejprve v rámci České republiky, později do zahraničí. Uvedu opět vlastní příklad.

Než můj syn odešel ve svých sedmnácti letech natrvalo do zámoří, během, různých turnajů nebo výletů či odměn za svoji činnost navštívil tyto země (průběrná délka jednoho takového pobytu kolísala od jednoho do dvou týdnů): Egypt 6x, Kanadu 5x, Slovensko 5x, Německo 4x, Švýcarsko 4x, Francii 3x, Rakousko 3x, Německo 3x, Švédsko 3x, Rusko 3x, Finsko 3x, Nizozemí 3x, Turecko 2x, USA 2x, Dánsko 2x, Lotyšsko 1x. V těchto vyjmenovaných zemích byl většinou prostor poznat zvyky, pamětihodnosti a přírodní krásy. Syn vstřebával odlišnosti a prostředí různých zemí, rozdílný pohled na svět, výchovu a zvyky. Mohl komunikovat v cizím jazyce, poznal bezpočet zajímavých lidí a nových kamarádů. Rozšiřoval svoje obzory a vyjasňoval si priority do dalšího života. Poprvé pobýval v Kanadě v kanadské rodině už ve svých osmi letech, celkově tedy ve svých sedmnácti letech prožil jeden celý rok na cestách v zahraničí (k dnešnímu dnu už je to tři a půl roku).

Srovnejme to s dětmi, které rodiče nechají "blahodárně" být bez těchto impulsů a zážitků, bez těchto zkušeností. Je tohle trápení dětí nebo na události bohaté mládí hodné obdivu? Posuďte sami.

Pojďme dál. Aby dítě bylo úspěšné a vynikalo v nějakém oboru, většinou musí být silné, odolné a otužilé. Nemůže být často zraněné nebo nemocné, protože takové excesy ho srážejí dolů ve výkonnosti. Můj syn nebyl za sedmnáct let nikdy zraněný a třeba i pět let v kuse neměl ani rýmu, natož vážnější chorobu. V mládí se stále usmíval, bylo to šťastné dítě, které milovalo pohyb, činnost, výzvy - nejvíc ze všeho lední hokej. To on si často vynutil i čtyři hokejové tréninky za den ve svých deseti letech, které jsem mu rozmlouval, ale on si vehementně prosazoval svou.

Hokejové sny o NHL nebyly pouze mými sny a mým přáním, ale nebyly to ani jenom jeho chlapecké sny. Bylo to něco, za čím jsme šli přímo od mládí jako jeden celek celá naše rodina. Nejen já jako otec, ale také jeho matka i sestry ho podporovaly a dodnes podporují. Nehledejme v tom nic nezdravého, nic odsouzeníhodného.

Rodiče vychovávající děti podle principů Kamevédy by bylo nesmyslné pranýřovat, protože už tím rozhodnutím v sobě musí potlačit ego i sobectví, je nutné zříct se mnoha příjemných požitků jen proto, že chtějí vykonat to nejlepší pro dítě. Sem náleží velké časové investice, finanční investice, ztráta komfortu a pohodlí. Často nejvíc kritizují lidé, kteří takových obětí nejsou schopni a ani by jim nikdy nepřišly na mysl. Kdo za tím vidí touhu zbohatnout, ten si zřejmě neuvědomuje, že nejprve je třeba mnoho let investovat vše do dětí a být smířený s tím, že úspěch není zaručený, že to prostě děláme pro své dítě a jediné, co můžeme zaručit, že zážitky nám zůstanou natrvalo a nebudeme toho nikdy litovat. Když srovnám svoje mládí se svým synem, skoro bych mu mohl závidět. Dal bych všechno za to, kdybych mohl vrátit čas a projít jako on podobnou cestou, kdybych dostal byť náznak podobné šance a také mohl prožít dětství plné neuvěřitelných zážitků a událostí. A takové dětství může prožít mnohem víc dětí, jen musí mít štěstí na své rodiče. Naším cílem je poskytovat pomoc a podporu rodinám, které chtějí, aby bylo mnohem víc šťastných a úspěšných dětí, které by jejich rodiče nenechávali postupně zanedbat a degenerovat u displejů, jak to dnes vidíme všude kolem sebe.

AD 5) Nechci vychovat excelentního jedince, pouze šťastné a zdravé dítě

Tohle jsem už nakousl v předchozích bodech, úspěšné děti jsou ve většině šťastné a zdravé. Jedná se o životní atributy, které vlastně vytvářejí platformu pro úspěch. Ale pohlédněme pod povrch tohoto tvrzení, abychom odhalili určité protiřečení. 

Podle nedávných statistik uvedených v jednom z předchozích článků na tomto webu se v České republice nachází pouze osm procent populace, která se ve svém zaměstnání plně realizuje, práce jej jim koníčkem, jsou svými pány a mohou se tvůrčím způsobem realizovat. Stručně řečeno, práce je současně jejich koníčkem, těší se do ní. Pouhých osm procent - to je hodně málo! Tak se podívejme, o jaké jedince se jedná. Aniž bychom je dělili na vědce, sportovce, umělce, úspěšné podnikatele, nositele nových myšlenek a vizí, elitní zaměstnance udílející směr firmám i celým oborům, můžeme se shodnout na tom, že se vesměs jedná o jedince s "vysokou přidanou hodnotou", kteří díky své pracovitosti a výjimečným schopnostem požívají vážnosti a respektu, je jim dopřána volnost, aby mohli obohatit nás všechny ostatní. Aby se stalo dítě příslušníkem těchto šťastných osmi procent populace, hodně mu pomůže, když jej rodiče budou vychovávat pomocí komplexní výchovy, aby se mu dostalo možnosti takové žádané schopnosti podporovat, objevit a následně rozvinout.

Současně se v naší populaci nachází většinových 53% lidí, kteří svou práci podle svých slov nenávidí. Trauma jim způsobuje jen pomyšlení, že se zase v pondělí musí od rána ponořit do něčeho, co nemohou ani vystát. Ale živí je to, a aby dokázali přežít a neskončili na ulici, aby zaplatili složenky, hypotéky a pohledávky, musí do takového nenáviděného zaměstnání chodit celý svůj aktivní život. To je statistický fakt.

A potom tady máme zbývajících 39% populace. Ty, kteří v zaměstnání nacházejí alespoň nějaký světlý moment, který jim jejich úděl děla snazším (dobrý kolektiv, možnost růstu, kontakt s přítelem či přítelkyní atd.) Tito lidé by také velice rádi dělali něco jiného, práce tohoto druhu vyloženě není jejich koníčkem, ale jedná se o snesitelnější "opruz" než byl předchozí případ.

Když je tedy řeč o výchově zdravých a šťastných lidí, není to snad právě Kamevéda, která je schopna katapultovat děti mezi oněch osm procent šťastných a se svým údělem spokojených lidí, kteří se do zaměstnání vyloženě těší? Vždyť kdo by se netěšil na vyprodanou arénu v New Yorku, Torontu nebo Montrealu, kde se psaly sportovní dějiny a kde je možné třikrát i čtyřikrát do týdne vystoupit před dvaceti tisíci diváky a provozovat svůj zamilovaný sport? A není to náhodou ona většinová rychle degenerující současná mladá populace, která si už v útlém mládí podlamuje zdraví i budoucnost a předurčuje se mezi hojné konzumenty léků a méně atraktivních pracovních pozic?

AD 6) Co bude dělat Pavel Zacha mladší, momentálně hraje NHL, když se zraní? Má aspoň maturitu?

Pavel Zacha nemá maturitu a v dohledné době ji mít zřejmě nebude. Mrzí mně to, sám jsem zastáncem vzdělání. Ale naše společná cesta výchovy a rozvoje se ukázala natolik úspěšná, že jsme v jeho šestnácti letech dospěli do bodu, kdy bylo potřeba se rozhodnout – buď anebo. Věnovat se dennímu studiu a přitom dále fungovat v profesionálním hokeji se ukázalo jako neslučitelné. Můj syn se v šestnácti rozhodl, že vsadí všechno na jednu kartu a studium minimálně odloží na později. Pokud by jeho působení v NHL nevyšlo, sám bych ho na prvním místě motivoval k dokončení studia.

Tím nechci dávat obecně návod všem ostatním, kteří se vyskytnou v podobné situaci. Je to vždy individuální. Záleží na druhu sportu, či jiné oblasti. Ne všechny aktivity na vrcholové úrovni jsou překážkou dokončení střední školy. U nás to tak bylo. Hokejová „Mekka" NHL v kombinaci s věkem, který je aktuálně ideální pro vstup do vrcholového hokeje. Takovou šanci dostanete jen jednou. A syn se rozhodl ji využít. Podle mého názoru to bylo logické a smysluplné rozhodnutí.

Další obava, která zazněla, směřovala ke zdraví. To je skutečně stálá hrozba. Stačí silný otřes mozku, fatální rána do kolena, rizikové jsou kyčle nebo páteř, je řada zranění a diagnóz, které mohou každého sportovce poslat definitivně do sportovního důchodu. Tohle je vážná věc. Ale pokud se něco takového stane, každý hráč NHL má pojistku, ze které obdrží pět set tisíc dolarů v případě, že zranění zapříčiní konec kariéry. Pokud hráč NHL odehraje určitý počet zápasů, dostává ještě z fondů hráčských odborů NHLPA další penzi (do těchto fondů ale během kariéry odvádí téměř 15% svého platu). Tuto penzi následně dostává při odehrání příslušného počtu zápasů i po ukončení hráčské kariéry. 

Když se tedy něco takového stane, obdrží dostatek finančních prostředků, které bohatě postačují k vystudování střední i vysoké školy, k založení firmy, k pořízení bydlení, auta a dalšího vybavení, které už většinou ale vlastní z dřívějška v docela luxusním provedení. Neobávejme se o holou existenci hráčů z NHL, fotbalové Bundesligy nebo z tenisové ATP. Je to naprostý nesmysl, jsou to diametrálně odlišné světy. Hráč NHL může už jako náctiletý žít způsobem, kterého většina jeho vrstevníků nikdy nedosáhne. Jistě, může zkrachovat, když si bude počínat lehkomyslně, ale tak může skončit úplně každý.

Jak už jsem jednou výše v textu článku zmínil, dítě, které je odmala vedeno k disciplíně, pravidelné činnosti a je rozvíjeno ve více oblastech, má potenciál uspět téměř v každém oboru. Bude umět na sobě „dřít" a postavit se k výzvám čelem. Proto i v případě zranění či jiného neočekávaného důvodu, který ukončí kariéru, jsem přesvědčený, že děti vedené Kamevédou se o sebe budou umět postarat i nadále. Jistě lépe, než některé z těch dětí, které maturitu sice mají, ale získali ji možná jen díky naučení se několika knih během čtyř let. Maturita ani diplom nejsou důkazem všestranného rozvoje dítěte.

Závěrem

Co člověk, to názor, říká se. Kdyby všichni se vším souhlasili, nedocházelo by k polemikám, k diskusím, lidi by to nenutilo zamyslet se nad sebou, nad tím co a jak dělají, jak to udělat jinak a lépe. Pokud není argumentace natolik drtivá, aby zadusila snahy protistrany, může být naopak jejím hnacím motorem pro budoucí vývoj. Vždyť jen, aby se shodlo 25 rodin v činžovním domě na společné opravě střechy, je považováno za obrovský úspěch! Natož aby se shodly tisíce či milióny rodičů na výchově svého dítěte.

Takto se také snažím vnímat nesouhlasné reakce některých lidí na Kamevédu. Vždy mě to přiměje se zamyslet nad principy a smysluplností Kamevédy. A vždy dojdu k závěru, že si za ní stoprocentně stojím. Možná, kdyby s námi mohl pan K. trávit čas během Pavlovy výchovy a viděl to, co se na několika řádcích jen těžko popisuje, stál by za ní také. Není vždy úplně jednoduché vzdáleně a pouze prostřednictvím psaného textu předat ty letité zkušenosti tak, aby je pochopili všichni stejně. S prezentací Kamevédy jsem teprve na začátku a neustále hledám co nejlepší cesty jejího předání ostatním. To je mým cílem v Kamevédě.

Článek z 3. února 2017

 

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Komentáře  

+1 # Odp.: Kamevéda v odpovědích na klíčové otázky rodičůRoman Havlíček 7. 2. 2017 10:03
Super argumentace, myslím, že kdyby pan K. četl knihy, dá se to dobře pochopit i z nich. Myslím, že to není pro každého a jen opravdu silný jedinec je schopen takovou výchovu realizovat. A jako všechno v životě je to něco za něco, záleží pouze na míře toho, co to má přinášet. I když člověk nechce vychovat šampióna a bude Kamavédu brát jako návod, jak trávit se svými dětmi čas, bude to čas na který si myslím bude dlouho vzpomínat. Ambice bych nechal každému dle svého s přihlédnutím k prospívání všech zúčastněných.

Pro vložení komentáře se prosím přihlašte

Články pro Vaši inspiraci

Dvouleté děti do školky nepatří

Dvouleté děti do školky nepatří

Předškolní věk patří k nejbouřlivějším obdobím rozvoje dítěte. Pro jeho pozdější potenciál je nesmírně důležité, jakým způsobem ho prožije. Dnešní…

Všechny články o kamevédě
Reklama
Reklama
  • 336x280
  • ProHockey
Nahoru