Co dokáže Kamevéda nabídnout chřadnoucí Evropě?

evropa uvodniKamevéda zosobňuje poslání, kterému se věnuje jen zlomek rodičů. Důvodem jsou vysoké nároky na osobní vyzrálost a schopnost vytvoření silného vztahu k dítěti i k druhému partnerovi. Je třeba si mnohé odepřít a v roli matky nebo otce hodně pracovat nad rámec, který je dnes obecně považován za dostačující. Pojďme v této souvislosti přihlédnout k makroekonomickým a geopolitickým souvislostem, které postoje většiny rodičů v České republice, a vlastně v celé Evropské unii, spoluvytvářejí.

 

Vzhledem ke směru vývoje, který v současné Evropě převažuje, nabádá Kamevéda k "jízdě v protisměru".  V prostoru, který vyniká převládající snahou po maximálním uspokojování vlastních potřeb spolu s vynakládáním minimálního úsilí, působí cizorodě. Tento obecný přístup k životu a k pozici jedince v rámci nějakého společenství se logicky nakonec promítne i do postojů, které zaujímáme ve svých mateřských a otcovských rolích. Málo je považováno za dostačující a ještě méně pak za moderní výchovu.

Tento obecný trend by ale určitě neměl vytvářet pochybnosti o smyslu a přínosu multirozvojové výchovy. Spíš se pojďme pokusit o zamyšlení kam vlastně celý ten náš středoevropský prostor směřuje. Jde mi o váš vnitřní postoj k otázce, zda je to podle vás v pořádku, ztotožňujete se s tímto trendem, nebo cítíte, že toužíte směřovat někam úplně jinam. Zásadní dění ve státě nebo dokonce v celé Evropě nejsme schopni výrazně ovlivnit. Ale svoji rodinu a pojetí výchovy, to vše držíme jen ve svých vlastních rukách a na žádné vnější vlivy nebo trendy se nemůžeme vymlouvat. Rodinu, především své děti, je možné vlastními silami výrazně pozvednout. Kamevéda je filozofií výchovy jedinců, kteří mají "ve finále" co nabídnout jak doma, tak i ve světě. To může být pro každou milující matku a oddaného otce nesmírně osvobozující zjištění. Nemusíme si lámat hlavu s děním u nás, se kterým třeba nejsme schopni dlouhou dobu pohnout směrem, který považujeme za správný. Protože naše děti, dnes třeba v batolecím věku, ale zítra v roli úspěšných mladých lidí, mohou prožít dobrý život tady ve své vlasti, ale pokud nenajdou odpovídající příležitost k uplatnění svého mohutného potenciálu nebo narazí na typické místní komplikace, jiné země jim ochotně otevřou svoji náruč. To dává nadstandardnímu úsilí rodičů smysl a pro Kamevédu to vytváří velký prostor k dalšímu rozvoji.

Pojďme ale k tomu pohledu zvenčí, k nadhledu téměř z vesmíru, odkud se ty hlavní vývojové trendy jeví mnohem přehlednější.

Probíhající covidová krize svět nejprve téměř zastavila, spolu s tím ale přiměla nejlepší mozky dnešního světa k zamyšlení, k úsilí, k filantropii a k vyjádřením, co bude pro další rozvoj a prosperitu té které země nejdůležitější. I mocné Spojené státy musely deklarovat podfinancovanou infrastrukturu a nepřipravenost na situaci, která nastala. Nicméně v následné reakci se už velice brzy rozjely projekty a iniciativy, které budí optimismus. Jedním z těchto projektů je například návrh zákona předložený vlivnými republikánským i demokratickými senátory a kongresmany, který žádá v příštích pěti letech astronomické investice 100 miliard dolarů do technologií, které umožní "nové objevy, tvorbu, komercializaci výzkumu a produkci založenou na nových technologiích". Mezi klíčové oblasti pak zařadili umělou inteligenci, robotizaci, automatizaci, pokročilou výrobu a další podobné oblasti budoucnosti.

Další z vlivných, miliardář a šéf Twitteru Jack Dorsey, věnoval miliardu dolarů na boj proti pandemii, po jejím skončení ale věnuje další miliardy na rozvojové projekty. Domnívám se, že tímto byla určena strategie schopná čelit těm nejdůležitějším výzvám budoucnosti. Kdo bude první v tomto globálním závodě o dominanci v oblasti pokročilých digitálních technologií, ten si v budoucnu ukrojí největší krajíc vlivu a bohatství tohoto světa. Vítězové budou určovat další směr vývoje i to, co bude považováno za důležité nebo podřadné. Domnívám se, že z toho lze vyčíst výzvu pro část rodičů, kteří se chtějí zaměřit na intelektuální rozvoj svých dětí. Tato globální technologická soutěž totiž bude z celého světa nasávat kvalitní, vzdělané a kreativní jedince schopné v tomto epochálním souboji o budoucnost něčím přispět. Požadavky jsou v obecné rovině známy už dnes. Je to již zmíněná kreativita, ale také ochota tvrdě pracovat, získat vysokou odbornost v jednom nebo lépe ve více oborech a schopnost propojovat znalosti z více oborů při vývoji nebo plnění určitého úkolu.

Když se ohlédneme do historie, krizi v třicátých letech minulého století řešily jednotlivé země například pomocí New Dealu (USA), u nás investoval Československý stát velké prostředky do velkých staveb, jakými byly železnice, přehrady a podobně. Dnes je ale třeba si jasně říct, že dálnice na Mohelnici ani průjezdná D1 nás před pandemií ani před dalšími možnými krizemi neochrání.
Podstatou nové a zdravé ekonomiky budoucnosti jsou v prvé řadě supermoderní technologie s vysokou přidanou hodnotou i platy zaměstnanců. V rámci republiky je třeba digitalizovat státní správu a reformovat školství, ale to jsou jakési domácí úkoly a předpoklady budoucí prosperity, ne motory budoucí ekonomiky. Ekonomové už dlouho varují, že naše jednostranná závislost na automobilovém průmyslu se nám nakonec ošklivě vymstí. Investice do kategorie strategických digitálních technologií mají naproti tomu tu zásadní výhodu, že podněcují vzdělávání, vědu a výzkum, růst nových firem a zároveň umožní udržet a rozvinout pracovní místa i v době nejrůznějších krizí.

Již dnes je jisté, že medicínské technologie a biotechnologie budou v obdobné pozici jako v minulém století zásoby ropy či uranu. Příklady s dodávkami z Číny v začátcích pandemie jsou více než výmluvné a budování určité soběstačnosti dává smysl i při zachování volného a otevřeného trhu.

Podstatou tohoto zamyšlení je ale především dlouhodobý trend slábnoucího vlivu Evropy, která povážlivě ztrácí na světovém významu. Během historicky krátkého období jednoho století se z absolutního světového lídra propadla do podřadné role. Dobře je to patrné z žebříčku BrandZ nejhodnotnějších značek světa pro rok 2020. Hodnota značky plyne především z know-how, inovativnosti příslušné firmy a její schopnosti prosadit se na trhu.  Země, jejichž firmy se na globálním trhu neprosadí jako dříve, nemohou pomýšlet na to, že si alespoň udrží dosavadní ekonomické, případně geopolitické postavení. To je dnes bohužel případ celého starého kontinentu. Úpadek Evropy zažíváme v přímém přenosu, ačkoli mnozí si jej nejsou ochotni připustit. Stejně tak si nejsme schopni připustit fakt, že krizi společnosti vždy předchází i krize výchovy nových generací. V tomto ohledu se Evropané dopustili řady omylů, na které doplácejí a ještě budou doplácet během 21. století.

evropa

Čím déle si budeme nalhávat, že starý kontinent zůstává na svém, tím hůře pro nás, naše děti a vnoučata. Možná namítnete, že tyto globální úvahy do tvorby strategie výchovy nepatří, ale řekl bych, že opak je pravdou. Když se zamýšlíme nad uchopením svého rodičovství a koncepcí rodinné výchovy, musíme při tom, pokud možno úspěšně, předvídat budoucí vývoj společnosti. A spolu s ním i to, co bude v budoucnu třeba k seberealizaci jedince i k zachování jednotlivých národů. Světadíl, který chřadne ekonomicky i geopoliticky, totiž ztrácí možnost ovlivňovat světové dění a prosazovat na planetární úrovni své hodnoty. Slabý kontinent, jeho jednotlivé části – země, si postupně rozparcelují ti silnější. To je procedura, kterou z historie známe velmi dobře. Můžeme si tisíckrát opakovat, že o postavení ve světě rozhodují hodnoty samy o sobě, ale není-li jim oporou ekonomická a vojenská síla, jde pouze o zbožné přání. Ty jsou přitom v dlouhodobém horizontu odrazem výše uvedeného, tedy know-how a inovativnosti. Země, které inovují, vytvářejí bohatství a udávají krok pochopitelně i v oblasti vojenské techniky.

Je škoda, že třeba cloudová centra teď budují firmy jako Microsoft či Google v Polsku, a ne v Česku. Nejchmurnější ale je něco jiného: to, jak si globální cloudoví obři – z USA, případně z Číny – postupně Evropu rozparcelují. Evropě ujel vlak i v cloudu, nemá žádného globálního hráče.

Obrovské peníze z cloudu – a obrovská kvanta dat a informací z něj – budou odtékat na jiné kontinenty. To pochopitelně činí Evropu zranitelnější i bezpečnostně a vojensky. Tím méně tedy bude schopna prosazovat své hodnoty, například hořkou dějinnou zkušeností vypěstovaný humanismus či zřetelný důraz na udržitelný přístup k životnímu prostředí.
Které evropské značky dnes ve světě budí opravdu respekt? Pohled do první padesátky zmíněného letošního žebříčku BrandZ je tristní. Evropské značky v ní hájí už pouze dvě (německé) firmy, které lze s přimhouřením oka označit za technologické, a sice SAP a Deutsche Telecom. A pak pětice francouzských a italských značek z oblasti módy a luxusního zboží: Louis Vuiton, Chanel, Hermes, L´Oréal a Gucci.

Evropě chybí šampioni

Evropa nemá šampiony jako Mikrosoft, Apple, Google či Amazon, neboť 70 let postupně leniví.

Zatímco ještě v roce 2008 bylo v první padesátce žebříčku šestnáct evropských značek, o dvanáct let později pouze sedm. Navíc luxusní a módní značky těží spíše z historického budování "brandu" a know-how, nikoliv tolik z rozvíjení nových výrobních postupů, nikoli z inovování, nikoli z vynalézání, tedy z toho, co posunuje ekonomiku dále a přispívá zásadně k růstu její produktivity, a tedy bohatství v přepočtu na obyvatele. Co hůř, zmíněné ikony luxusu by se v žebříčku neumisťovaly tak vysoko, pokud by nebylo mohutnění kupní síly jejich čínského zákazníka. Svým způsobem je tak postavení evropských firem typu Louis Vuitton hlavně dokladem probíhajícího nevídaného ekonomického (a tedy i geopolitického) rozmachu Číny.

V čem udělala Evropa fatální chybu? Zejména nezachytila nástup IT v 80. a 90. letech. Tehdy se v USA rodily a rostli dnešní šampioni žebříčku, firmy a značky jako Microsoft, Apple, Google či Amazon. Evropa žádné takové šampiony nemá, neboť od 70. let minulého století postupně leniví.

Po druhé světové válce až právě do 70. let Spojené státy ekonomicky doháněla. Dokonce se zdálo, že má před sebou i lepší perspektivu. Pak však dala přednost pohodlí. Rozbujel model evropského sociálního státu. Pracovní příjem je od té doby v Evropě poměrně vysoce zdaňován, přičemž jsou z těchto daní vypláceny relativně štědré sociální dávky včetně podpory v nezaměstnanosti. Pracovití a invenční Evropané jsou demotivováni vysokými daněmi, takže mnozí odcházejí třeba do USA, zatímco se rozrůstá parazitická vrstva "nemakačenků".

To platí i o České republice. Uvádí se, že celkem na světě žije kolem třinácti a půl milionu lidí s českou národností. Znamená to, že více než dvacet dva procent, tedy necelá čtvrtina české populace, dala z nějakého důvodu přednost životu v zahraničí (jen v USA žije odhadem milion lidí s českým původem). Většinou odcházeli mladí, zdraví a schopní jedinci s potenciálem uplatnit se i v náročném zahraničním prostředí. A tito lídři dnes ve své vlasti citelně chybí.

Ještě v roce 1973 se v nejvýznamnějších evropských ekonomikách napracovalo průměrně o jedenáct procent hodin na zaměstnanou osobu více než v USA. Evropané se sotva zotavili z následků jedné světové války, aby si nechali rozbořit největší města a továrny v ještě horším armagedonu druhé světové války. Aby mohli vše co nejrychleji obnovit, musel se zapojit každý, kdo měl ruce a nohy. Bylo to období glorifikované práce, obnovy a nezměrného úsilí. Tato pracovitost, díky níž Evropa Spojené státy doháněla, však vzala zasvé. V roce 1995 už se v Evropě napracovalo jen zhruba 84 procent toho co v USA. V té době se rozjížděl Amazon, o trochu později i Google. A spousta dalších méně známých firem a firmiček, které v USA vytvořily vysoce produktivní provázanou IT infrastrukturu. V Evropě taková nevznikla, neboť kde se málo pracuje, tam se i málo inovuje a vynalézá.

Evropa se musí vrátit k tomu, na čem vyrostla – k práci. Není možné, jak jsme toho svědky letos kvůli koronaviru, že zlenivělé evropské země si ani neumějí sklidit zemědělskou úrodu a úpěnlivě žadoní, ať dorazí pracanti ze severu Afriky.

Samozřejmě je pochopitelné, že kdo byl léta zvyklý na práci v pohodlí kanceláře, tomu se nyní zajídá sběr brambor na poli, který tedy není nijak inovativní. Ale jde o přístup. Je třeba evropský sociální stát osekávat, nikoliv ještě déle sebevražedně podporovat jeho bujení. Evropský sociální stát je klíčovým důvodem toho, že starý kontinent nemá Googly, Amazony ani Alibaby. Je zásadním zdrojem povážlivého slábnutí Evropy, jak ekonomického, tak bezpečnostního.

Závěrem

Tolik tedy k citacím Lukáše Kovandy a Jana Klesly. Shrnutí příčin úpadku evropských států mi připomíná degeneraci současné mladé populace, kterou se snažím rodičům tak často ve svých článcích předhazovat. Vývoj kontinentu, státu a rodiny se v tomto kontextu jeví podobný a značně propojený. Ekonomicky, hodnotově, přístupem i svojí etikou. Jak pohodlněl stát, zpohodlněli ochotně i jeho obyvatelé. Ti ctižádostiví a pracovití, kteří mohli stát v čele budování této země, raději odešli během let do zahraničí za lepším prostředím, lepšími vztahy mezi lidmi a především za lepším uplatněním.

Pokud se tedy Evropa má dostat zpět na své původní pozice pomocí zvýšené pracovitosti a osekáním chapadel košatého sociálního státu, měl by nejprve být tento proces odstartován zvýšenou pracovitostí rodičů při výchově dětí. Kamevéda se může stát supermoderní výchovnou technologií zítřka, protože disponuje potenciálem kritizovaný vývoj směrem k úpadku obrátit zpět k prosperitě.

Zdroje

Lukáš Kovanda, Evropu si podmaňují USA a Čína, MF DNES, 4.7.2020, s. 8
Jan Klesla, Je čas budovat! Nejen v Americe. LIDOVÉ NOVINY 3.7.2020, s. 11
https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20200702/282213718101685
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cloud_computing

Článek z 20. ledna 2021

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pro vložení komentáře se prosím přihlašte

Články pro Vaši inspiraci

Všechny články o kamevédě
Reklama
Reklama
  • 336x280
  • ProHockey
Nahoru