Co dokáže Kamevéda nabídnout chřadnoucí Evropě?

Kamevéda zosobňuje poslání, kterému se věnuje jen zlomek rodičů. Důvodem jsou vysoké nároky na osobní vyzrálost a schopnost vytvoření silného vztahu k dítěti i k druhému partnerovi. Je třeba si mnohé odepřít a v roli matky nebo otce hodně pracovat nad rámec, který je dnes obecně považován za dostačující. Pojďme v této souvislosti přihlédnout k makroekonomickým a geopolitickým souvislostem, které postoje většiny rodičů v České republice, a vlastně v celé Evropské unii, spoluvytvářejí.

Vzhledem ke směru vývoje, který v současné Evropě převažuje, nabádá Kamevéda k "jízdě v protisměru".  V prostoru, který vyniká převládající snahou po maximálním uspokojování vlastních potřeb spolu s vynakládáním minimálního úsilí, působí cizorodě. Tento obecný přístup k životu a k pozici jedince v rámci nějakého společenství se logicky nakonec promítne i do postojů, které zaujímáme ve svých mateřských a otcovských rolích. Málo je považováno za dostačující a ještě méně pak za moderní výchovu.

Tento obecný trend by ale určitě neměl vytvářet pochybnosti o smyslu a přínosu multirozvojové výchovy. Spíš se pojďme pokusit o zamyšlení kam vlastně celý ten náš středoevropský prostor směřuje. Jde mi o váš vnitřní postoj k otázce, zda je to podle vás v pořádku, ztotožňujete se s tímto trendem, nebo cítíte, že toužíte směřovat někam úplně jinam. Zásadní dění ve státě nebo dokonce v celé Evropě nejsme schopni výrazně ovlivnit. Ale svoji rodinu a pojetí výchovy, to vše držíme jen ve svých vlastních rukách a na žádné vnější vlivy nebo trendy se nemůžeme vymlouvat. Rodinu, především své děti, je možné vlastními silami výrazně pozvednout. Kamevéda je filozofií výchovy jedinců, kteří mají "ve finále" co nabídnout jak doma, tak i ve světě. To může být pro každou milující matku a oddaného otce nesmírně osvobozující zjištění. Nemusíme si lámat hlavu s děním u nás, se kterým třeba nejsme schopni dlouhou dobu pohnout směrem, který považujeme za správný. Protože naše děti, dnes třeba v batolecím věku, ale zítra v roli úspěšných mladých lidí, mohou prožít dobrý život tady ve své vlasti, ale pokud nenajdou odpovídající příležitost k uplatnění svého mohutného potenciálu nebo narazí na typické místní komplikace, jiné země jim ochotně otevřou svoji náruč. To dává nadstandardnímu úsilí rodičů smysl a pro Kamevédu to vytváří velký prostor k dalšímu rozvoji.

Pojďme ale k tomu pohledu zvenčí, k nadhledu téměř z vesmíru, odkud se ty hlavní vývojové trendy jeví mnohem přehlednější.

Kamevéda: výchovná filozofie i životní styl v dospělosti

Když byl syn Pavel ještě dítě, byl jsem ve své výchovné filozofii přirozeně zaměřený na tvorbu komplexního dětského potenciálu. Myšlenky na to, co bude, až jednou vyroste a podaří se mu dosáhnout vytouženého úspěchu, jsem nijak nerozvíjel. Tedy, nijak cíleně. Realita je však taková, že i když už má svou samostatnost, svou zodpovědnost, jsme stále v kontaktu: pořád rozebíráme tréninky, zápasy, nabídky, finance, možnosti, životní kroky. Jen nyní mnohem více jako rovnocenní partneři, než když byl malý. Z výchovné Kamevédy jsme jaksi intuitivně přešli na partnerskou Kamevédu.

Jsem za to nesmírně rád, protože dosažením úspěchu v tak mladém věku ještě není vše hotovo. Vlastně ani mnohem později. Lidská osobnost se rozvíjí a zraje celý život. Pořád se má co učit a pořád hrozí různá úskalí či problémová období.

Žijeme v nejlepší době, jaká kdy byla. Myslet na budoucnost dává smysl

Úmrtnost dětí je na historickém minimu, dlouhověkost na historickém maximu. Demokratický režim je ve stále více krajinách a bída ve stále méně krajinách. Lidstvo kolem sebe nikdy nemělo takový komfort jako nyní. Přesto si tento luxusní stav málo připouštíme a dokonce si ho ještě sami znehodnocujeme.

Mnohem více než kdy jindy dává smysl soustředit se na budoucnost – naší i našich potomků. Okolní podmínky nám k tomu dávají příležitost. Např. nemusíme každý sám za sebe lopotně shánět kousek masa nebo bochník chleba, abychom měli celodenní obživu pro rodinu. Vše na nás čeká připraveno na „zlatém podnose" v obchodě v nespotřebovatelném množství.

A tak máme v porovnání s našimi předky k dispozici značné množství času, se kterým můžeme libovolně naložit. Můžeme zůstat déle v práci a mít na supr dovolenou, lepší bydlení, novější auto. Můžeme investovat čas do dětí a jejich budoucnosti.

O výchově a o smyslu lidského života

I naše děti budou jednou postaveny před otázky jako:

V čem hledat smysl života? Jak si uspořádat hodnoty? Co má a co nemá prioritu? Jak uspět a přitom si udržet „čistý štít"?

A budou chtít na ně znát odpověď. A budou to muset udělat sami. My je však už od ranného věku můžeme opatrně vést k průběžnému hledání odpovědí a připravit je na jakási „životní vrávorání".

Dříve či později je totiž každý vystaven období nejistoty, určité nespokojenosti a „bloudění". Ať už je to dospívání, při zakládání rodiny, během věkových či pracovních přechodů nebo různých nečekaných životních událostí.

Nedávno jsem v této souvislosti narazil na jméno Maxmilián Kašparů. Tento Čech získal nejvíce vysokoškolských titulů a donedávna byl také nejvzdělanějším Evropanem. Zajímalo mě, zda za jeho vzdělaností stojí vysoká inteligence anebo jen ctižádost a hra na „sbírku" titulů. Proto jsem se dychtivě začetl do jeho názorů, abych si udělal svůj vlastní obrázek. Z textu na mně přímo čišela schopnost efektivně a trpělivě studovat, analyzovat informace, kreativně nazírat na problémy dnešního světa a vyslovovat se způsobem, který ostatním může pomoct v orientaci, vyvolání pozitivní inspirace, v nalezení smyslu a správného směru jejich dalšího konání. Max Kašparů dokáže propojovat teoretické a praktické zkušenosti v řadě oborů, díky čemuž mají jeho názory KOMPLEXNÍ náhledový charakter. A tento potenciál mu umožňuje provádět to nejnáročnější – jednoduše několika slovy vyjádřit podstatu problému.

Vážím si lidí, kteří ve svém životě něčeho dosáhli, jsou vzdělaní a zkušení. Kteří dokážou svou moudrost sdílet a nechat ostatní poučit se. Díky nim se mi často dařilo postoupit v životě dál. Vzpomínám si na ten slastný pocit, kdy se mysl rozjasní, protože po měsících neúspěšného hledání najednou víte, jak dál. Člověk při tom pocítí velkou vděčnost vůči těm, kteří mají tento obrovský potenciál.

Věřím, že každý si může v článku najít něco, co ho přiměje k zamyšlení a možná také dodá impuls do vlastního života.

Kdo zvládne nástup umělé inteligence a éru robotů? Čeká nás další „sociotřesení“?

Ač se toto téma může zdát z názvu příliš filozofické a abstraktní, v článku najdete mnohé souvislosti a podněty pro lepší orientaci v dnešním chaotickém a překotném dění. Na základě myšlenek Michala Šebka, českého kybernetika a vynálezce, jsem si uvědomil bolestný nedostatek nových myšlenek a idejí v aktuálním světě. O to více vyvstává potřeba smysluplné výchovy a poctivý rozvoj našich dětí, o který Kamevéda usiluje.  

Lidstvo se bezesporu nachází v přelomové době, rozvíjející se globální společnost očividně zrychluje vývoj celé naší civilizace. Někteří vědci se domnívají, že podle některých aspektů bychom mohli stát na prahu podobného obratu v dějinách, který naši předkové prožili v období prvního tisíciletí před naším letopočtem.

To podle nich byla prozatím jediná přelomová, takzvaná "axiální" doba, během které se lidstvo změnilo a transformovalo v člověka, kterým jsme dodnes. Ale zda skutečně v blízké době dojde k tak dramatické kvalitativní změně jako před 2,5 tisíci lety, to kvalifikovaně posoudí zřejmě až příští generace - generace našich dětí.

Jak nejlépe učit dítě?

Dospět s konkrétním dítětem do situace, kdy ho efektivně učíme přesně to, o čem jsme přesvědčení, že v budoucnu nejlépe využije, to je touhou všech rodičů.

Matky nejprve silně inklinují ke snaze naučit dítě brzy mluvit a zvládat schopnosti spadající do oblasti umění, kultury a sociální inteligence, které budou kupříkladu vyžadovány a kontrolovány při procedurách spojených se vstupem do základní školy. To považují za první důležitou konfrontaci dítěte s požadavky vnějšího světa.

Otcové chtějí dítě také učit, zase však trochu jiné věci. Cítí, že naučit se pouze dobře dorozumívat v mateřštině k prosazení v životě stačit nebude. Mají zájem naučit dítě konkrétní dovednosti, jako například kopat do balónu, jezdit na kole, třískat hokejkou do puku, pálkou do tenisáku, domluvit se anglicky, zatlouct hřebík do dřeva nebo pečovat o zvířata.

Je to tak v pořádku, oba směry jsou potřebné, navzájem se doplňují a tvoří komplexní celek. A oba rodiče při těchto snahách čekají stejné otázky. Ptají se: Co s tím? Jak do toho? Neděláme někde chybu? Jak máme postupovat? Často se jim totiž v útlém věku dítěte některé aktivity nedaří, protože jejich potomek vůbec nejeví zájem o činnost, kterou se rozhodli ho naučit.