Pojetí výchovy dětí vedených ke sportu v Anglii. Rozhovor s Tomášem Regentem, rodičem a fotbalovým trenérem z Ipswich ve Velké Británii

F s dítětemMyslím, že síla naší Kamevédy tkví především v tom (přinejmenším v mém případě se to takto projevilo), že ze všeho nejdůležitějším požadavkem je snaha trávit pokud možno co nejvíce času se svým potomkem!

To je přece tak strašně normální a přirozená věc, která by měla být absolutní samozřejmostí každého vztahu rodič dítě! Že to, ve všem tom zmatku dnešní doby, lidé opomíjejí jako hned první věc, to je obrovská škoda. A nejen z tohoto důvodu Vám přeji úspěch.

Jaký je přístup Angličanů k výchově dětí. Mohl byste ho nějak charakterizovat nebo vypíchnout základní odlišnosti od praxe, se kterou se setkáváme na kontinentu, hlavně tedy v jeho středu?

S tou Anglií či Spojeným královstvím je to složité, jejich přístup k výchově dětí je na míle vzdálený přístupu středoevropanů či východoevropanů. Jelikož jsem strávil roky trénováním fotbalu žáků a dorostenců tady v Ipswich a mám trochu představu o poměrech, rozdělil bych rodiče do několika základních typologických skupin.

SKUPINA 1.
Tito rodiče nemají sebemenší zájem o to, jak se jejich ratolesti vede. Hlavně že je šťastné, že si může zaběhat a je na vzduchu. V pobytu na tréninku a v pohybu vidí hlavní smysl této činnosti. Tyto děti ani jejich rodiče nežene dopředu žádná jiná motivace. Jsou příjemní, uvolnění, ale vyšší úsilí spojené s přepnutím do určité nutné fáze, která je předpokladem kvalitního sportovního výkonu, byť v podání dítěte, je jim cizí. To je limituje.

SKUPINA 2.
Tito rodiče dělají, co dětem na očích vidí i v případech, které vyžadují nekompromisně tvrdý přístup. To automaticky rapidně snižuje morálku a posléze výkon. Někdy mám pocit, že naopak tyto děti řídí a koučují své rodiče. S těmi se obtížně pracuje.

SKUPINA 3.
Pak jsou rodiče, kteří nesmyslně "tlačí na pilu". Vytvářejí na dítě enormní tlak. Vyžadují výkon, kterého absolutně nejsou dané děti schopné. To je asi nejhorší skupina. Jejich děti nemají onu motivaci a ctižádost, jako jejich rodiče. V tom je zásadní nesoulad. V lepším případě pak rodiče obviňují z chyb mě jako trenéra, a v tom horším své dítě. A ve skutečnosti si jen snaží napravit mindráky z vlastní minulosti.

SKUPINA 4.
A konečně rodiče, podobní druhému případu, kteří se snaží dělat co nejvíc pro rozvoj svých dětí. Pozorují, přemýšlí, jsou k dětem citliví a jsou také opravdu snaživí, ale v podstatě neví jak na to. A ve spoustě případů radši stojí stranou, aby nic nezkazili. Tento případ jednoznačně potřebuje vaši knihu! Této skupině by Kamevéda otevřela oči a poskytla oporu. Tyto děti by se mi nejlépe trénovaly, z těch by s velkou pravděpodobností vzešli budoucí fotbalisté.

Těch případů je samozřejmě o hodně víc se svými specifiky, tohle považuji za takové základní rozdělení rodičů v Anglii. Všeobecně se však dá říci, že Britové nejsou dostatečně striktní a tvrdí. Jejich výchova je spíš srovnatelná s jízdou v ledovém korytu a rodič je něco jako brzdař. A jen občas trochu přibrzdí, aby nevyletěli ven. Je to spíše u většiny spojeno se zajištěním hmotného zázemí než o formování charakteru či ducha k obrazu svému. Nenapadá mě žádný případ, kolektivní snahy či cílené snahy jednotlivce, dosáhnout podobných výsledků jako Vy se svým programem Kamevédy.

Možná jen snad případ mého bývalého asistenta Roberta, který mi pomáhal vést právě onen fotbalový tým. Měl v něm svého syna jménem Guy Blades (myslím, že má smysl si pamatovat jeho jméno, jednou bude reprezentovat Anglii v rugby). Už teď je upsán na druhou sezonu v řadě s juniorkou Northampton Saints (poslední angličtí mistři). Je to velký talent a to mu je teprve šestnáct. V rugby je ten vývoj trochu pomalejší než ve fotbale nebo třeba hokeji, protože laicky řečeno se čeká, jací z těch všech talentů vyrostou býci. Ale Guy má nakročeno k tomu být profesionál. Jeho sestra taktéž patří k nejlepším juniorským plavkyním ve Velké Británii, a konečně jejich bratr je taktéž úspěšný sportovec-fotbalista zkouší své štěstí v Leicester City FC, tak uvidíme.

Jejích otec je velmi neortodoxní ve výchově svých dětí, je možná na můj vkus trochu tvrdý, jakožto asistent trenéra nedal Guyovi nic zadarmo a byl na něj v mnoha případech tvrdší než na ostatní, což způsobovalo u Guye doslova osobní války se svým otcem. Ale Robert má cit pro svého syna a ví, co si může dovolit. Mimochodem Robert je bývalý army officer a taktéž manželka, tak se není co divit. Nejspíš to bude u nich doma jako v armádě!
Rodina Bladesova je ovšem výjimkou potvrzující pravidlo.

Chtěl bych ještě jednou připomenout mé díky, za to čemu se věnujete, neboť jak jsem již zmínil, pomohl jste mi změnit můj náhled na výchovu dětí a tím přímo ovlivnil výchovu mého syna, což se rovná změně mého života v základu. Pochopil jsem, že nejdůležitějšími elementy v mém životě jsou můj syn a jeho výchova a že prim v ní hraje především rodina.

Upřesním, do jaké míry jste svým přístupem k výchově vnikl do mého života a do života mého kolegy v práci. V našem zaměstnaní jsme dlouhé hodiny, dny a měsíce rozebírali a porovnávali výchovný proces našich dětí, jak už mezi našimi individuálními přístupy, tak i s vaším osobním výchovným přístupem. A při každém sebemenším morálním či disciplinárním prohřešku proti etice výchovy, jsme se jeden druhého káravě ptali "....co by na to řekl Zacha?" 

Podílíte se nemalou měrou na síle hnacího motoru našich motivací a volní síly.

Odnesl jste si z pobytu v Česku nějaké zajímavé poznatky nebo informace, které bylo možno využít při výchově?

Během mé zpáteční cesty za La Manche, jsem si začal pohrávat se - pro mne - zajímavou myšlenkou. Hluboce mě v Olomouci zaujala přednáška prof. PaedDr P. Koláře. V ní profesor zmiňoval pojem kinestezie, což by podle slovníku mělo znamenat asi toto - "vnímání směru, rozsahu a rychlosti pohybu těla nebo jeho částí prostřednictvím receptorů ve svalech, vazech a šlachách". Jestli se nemýlím, bylo to spojeno s příkladem Novaka Djokoviče, že rozeznal minimální odchylku váhy rakety. A v tom samém smyslu se vyjádřil i k příkladu, že kdyby Jarda Jágr měl trochu jinak prohnutou hokejku, tak by to hned poznal a vyřadil ji.

Tyto nadprůměrné schopnosti se nejspíš týkají a jsou podle mého názoru přímou úměrou úspěchu největších hvězd celé nepřeberné škály sportů.

Ty mé myšlenky se týkají také děti s různými problémy s tímto vnímáním sebe sama v prostoru, jako např. dítě z videa, kdy nebylo schopno sledovat předmět pouze svýma očima, ale muselo pohybovat takřka celým tělem. Lékaři mají jistě celou řadu metod jak odhalit tyto problémy a taktéž zajisté celou plejádu metod, jak tyto komplikace přivést na správnou cestu, ne-li je zcela odbourat.

Teď konečně mé otevření potencionální debaty, na téma - je možné, že by ony metody lékařů na nápravu problémů mohly být aplikovatelné na zcela zdravé děti a nějakým způsobem akcelerovat vývoj jejich kinestetických dovedností uvědomovat si sama sebe v prostoru? A zda-li by je mohly potencionálně zvýhodnit vůči svým vrstevníkům? A konečně, mohly by být tyto metody cíleně aplikovatelné v procesu výchovy Kamevéda, samozřejmě za předpokladu, že by zde byl nemalý vliv na akceleraci vývoje.

Trochu jsem zabrouzdal internetem a našel jednu metodu pro zlepšení prostorového vnímání sama sebe. Jmenuje se Feldenkraisova metoda.

JUDr. Pavel Zacha: "Ke studiu této možnosti jsme se prozatím neodhodlali, ale je to zajímavé téma, které čeká na zhodnocení možností, které by pro Kamevédu mohlo nabídnout."

Článek ze dne 28. července 2016

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pro vložení komentáře se prosím přihlašte

Reklama
Reklama
  • 336x280
  • ProHockey
Nahoru