Jordan Peterson: Štěstí a spokojenost jsou dřina, jež vyžaduje disciplínu a bystrost

stestiKanadský profesor psychologie Jordan Peterson je  považovaný za nejvlivnějšího intelektuála současnosti. Tento přívlastek si vysloužil díky odvaze a schopnosti tematizovat otázky, které zaměstnávají dnešní lidi. Zejména ty mladé, kteří vstupují do života a hledají svou vlastní cestu i místo ve společnosti. Velkou pozornost věnuje Peterson také fungování současné rodiny.

Rád bych dnes s vámi sdílel jeho myšlenky a věnoval se hlavně těm, které se potkávají s principem Kamevédy. Jednou z jeho hlavních témat a filozofických myšlenek je také spojitost mezi úspěchem na jedné straně a disciplínou a bystrostí na straně druhé.

 
 
Inteligence se projevuje ve schopnosti vlastní proměny.

Jordan Peterson

Když jsem začal psát tento článek, na počátku jsem si od toho nesliboval nějaký velký přínos k rozvoji Kamevédy. Ale s každou další větou jsem si víc a víc uvědomoval význam a trefnost pročítaných vět. Mnozí při slově filozofie "přepínají na jiný program", což je velká škoda, protože filozofové jsou vzdělaní v umění hledání odpovědí na principy a smysl lidského uvažování a konání. V dnešním rozpolceném světě, který mnohým připadá, že se sune bez nějakého řádu a smyslu neznámo kam, může být hledání odpovědí na zásadní otázky a určování jakéhosi duchovního směru vývoje významnou činností, která fascinuje zástupy lidí. I tento článek může naznačit obrovský význam filozofie při nesnadné orientaci v dnešním světě. Člověka až překvapí, kolik bizardních i velice trefných odpovědí nalezne v tak krátkém textu na otázky, které si mnohdy ani nedovolí vyslovit.


Následující text je čerpán z článku Terezy Matějčkové, která se pokusila o analýzu a hodnocení myšlenek Jordana Petersona.

Jordan Peterson

Označení "nejvlivnější intelektuál současnosti" přisoudil prof. Petersonovi světoznámý deník The New York Times. Kromě schopnosti dobře uchopit palčivé otázky a trefně označit jádro aktuálních problémů dnešní společnosti, objevil také způsob, jak tyto svoje názory a postoje formulovat tak, aby byly přístupné a pochopitelné širší veřejnosti.

Hledání odpovědí na aktuální problémy dnešní společnosti není vůbec samozřejmostí ani u těch osobností, od kterých bychom to mohli právem očekávat. Jsou to politici, manažeři, filozofové nebo vedoucí představitelé organizací s plošnou působností, kam lze například zařadit i představitele místních samospráv či republikových sportovních svazů. Peterson tuto dovednost zvládá brilantně, využívá k tomu svého humanitního vzdělání i schopnost nezůstat na povrchu společenských jevů. Je ochotný zavrtat se hluboko do jejich podstaty i za cenu, že se při tom nevyhne výrokům, které na ostatní nejprve působí bizardně až nehorázně.

Mnozí politici se dnes kupříkladu chlubí postojem, že "vůbec nechápou", jak někdo může volit Donalda Trumpa či Miloše Zemana. Vůbec jim nevadí, že se tímto prohlášením sami diskvalifikují z branže mnohem brutálněji, než "jen falšováním diplomky", protože tím předkládají výuční list dokládající pregnantní neschopnost porozumět základním procesům probíhajícím ve společnosti a ve způsobu uvažování velkých skupin občanů té které země.

Naopak, tito úředníci, mnohdy bez širšího rozhledu a schopnosti originálního myšlení, mají tendence nudně papouškovat již dříve mnohokrát formulované teze, stejně jako vyhýbat se postojům a problémům, které by je mohly nějak polarizovat vstupem na neprozkoumanou, tedy profesně nejistou půdu. Už proto je tak nudné až mučivé naslouchat našim současným mluvčím, zatímco profesor Peterson strhne spolehlivě naši pozornost už prvními větami svých proslovů.

Zde jsou některé z jeho myšlenek:

Ženy jsou agentky chaosu

Peterson ženy obecně neuráží, dokonce se v náhledu na dnešní rodinu shoduje s některými názory vyhraněných feministek. Nicméně tvrdí, že ženy jsou agentkami chaosu a že feminizace ničí společnost jako zákeřná rakovina.

Muže naopak spojuje se vznešenými a hodnotnými instituty, jako je řád, duch a myšlení.

Člověk se snaží porozumět okolnímu světu akceptováním cest, které můžeme označit jako mýty

Ve své knize Dvanáct pravidel života analyzuje postupy s jejichž pomocí se člověk učí porozumět okolnímu světu. Jedná se o mýty, které nejsou ani tak myšlenkové konstrukce, jako pobídkami k jednání. Na člověka pohlíží jako na vypravěče, který se svému prostředí, tedy bezprostřednímu světu, snaží porozumět srovnáním se světy imaginárními. Nebo přesněji, bezprostřední svět neexistuje, protože mu můžeme porozumět a pochopit jeho zákonitosti až na pozadí mýtu. Teprve v momentě, kdy známe celek nějakého příběhu nebo vyprávění, si můžeme všímat jednotlivých fenoménů, hodnotit a kritizovat jejich průběh a význam.

Mýtus a věda nejsou dva rozdílné pohledy na svět, nýbrž základ vědy

Pro Petersona nejsou věda a mýtus dva různé pohledy na svět, neboť mýtus tvoří základ vědy. Bez něj, bez nezdůvodnitelných představ, co je správné, a bez základního vědomí, kam směřujeme, bychom nemohli formulovat základní vědecké otázky. Svět není skladištěm věcí, ale fórum pro jednání. Původnější, než vědecké poznání, je mýtus, literatura a drama.

Mýtus a příběhy nespočívají ve vědecky ověřitelných faktech, a proto se na příběhy musíme intuitivně spolehnout. Peterson tvrdí, že člověk jako tvor žijící po tisíce let z vyprávění je nevyléčitelně náboženský. V tomto ohledu je v souladu se svým velkým vzorem – švýcarským zakladatelem analytické psychologie Carlem Gustavem Jungem, přestože sám Peterson v Boha nevěří.

Vítězové chodí vzpřímení

Pro vítěze v říši zvířecí i lidské je typický nárůst hladiny serotoninu, což je podněcuje k dalším vítězstvím. Samec v říši zvířecí je podle Petersona rázem asertivnější a bojovnější, jedinci zocelení serotoninem vytvářejí řád a hierarchii.

(pozn. Pavel Zacha: toto považuji za velice důležitou myšlenku, protože potvrzuje, že i děti nutně potřebují v průběhu výchovy při rozvoji pohybového intelektu vítězit, aby z nich jednou vyrostli vítězové s potenciálem k ovládnutí světa dospělých. Společnost a její organizace by jim měly umožňovat soutěžení na nejrůznějších úrovních a nejrůznějšími způsoby, vždyť sporty se k tomu jednoznačně nabízí a jsou prioritně založeny na pravidlech umožňujících pravidelný přístup v vítězství a jeho druhotným účinkům. Proto tak skvěle kvete zámořský sport založený od malička na kompetenci a možnosti prohrát i vítězit, zatímco skupiny nekompetentních českých sportovních funkcionářů bez vzdělání a jakékoliv reálně vize budoucnosti dětem v přístupu k vítězství brání opírajíce se o mylný a neopodstatněný názor o škodlivosti dětského soutěžení, čímž v konečném důsledku fatálně degradují vývoj těchto dětí spolu s budoucností českého sportu. Současně jedním dechem naříkají na obří nedostatek osobností a vítězných typů v kolektivních sportech, což je stejně stupidní jako strojená lítost vraha nad hrobem oběti. Proto jsou rodiče nuceni tak často obcházet, překlenovat a nahrazovat tento veřejný výchovný systém s jeho mylnými principy fungování, případně se s ním utkávat, aby dětem zachovali alespoň nějakou naději na budoucí výrazný sportovní úspěch.)

Vítězové jsou aktivnější, vzpřímenější a čilejší, poražení propadlí do sebe, pomalí a flegmatičtí.

Peterson z toho vyvozuje základní životní pravidlo: vždy choďte vzpřímení. Lidé, kteří tak chodí, mají vyšší hladinu serotoninu, a jsou tudíž odolnější a odvážnější, jsou to zkrátka vítězové "z povolání". Nedělá jim problém zachovávat základní všeobecně uznávané morální i společenské normy, vyžadují správné fungování rodiny, jednotlivých odvětví i celé společnosti. Větší podíl vítězů může být receptem na nápravu stavu naší dnešní společnosti, protože ta může zlepšit své morální normy a i celkový dojem ze svého fungování pouze skrze změnu životní efektivity a morální kvality větší části jedinců, kteří ji tvoří.

Ze zřetelného rozložení sil vzniká řád a řád vytváří jistotu

Důležité je zmínit ještě jednu věc. Je skvělé, že ve společnosti existují vítězové, a tudíž i poražení, protože z rozložení sil vzniká řád, jenž vytváří jistotu – je podmínkou štěstí a úspěšného života i pro ty, kdo jsou nešťastní a nespokojení. Protože Peterson vyznává řád a jeho nesporný význam, zaměřuje se velice často na to, jak tisícileté náboženské tradice byly schopny takový řád po celá pokolení koncipovat i udržet.

Na počátku každého řádu je posvátný příběh, který přisuzuje společenským skupinám kosmologické místo, a proto je třeba považovat za náboženské všechny společnosti, navíc je tento náboženský řád třeba kultivovat, ne-li vynucovat.

Správně vnímané náboženství není o slepé víře. Má řád a dává smysl fungování života

Peterson přiznává v úvodu své knihy Mapy smyslu, že se rozešel s křesťanstvím. Neposkvrněné početí nebo zmrtvýchvstání se mu jevily k neuvěření. Co ale nemusí fungovat na úrovni argumentů, se osvědčilo napříč staletími, kdy křesťanství tvořilo osu západních společností, a co tak dlouho a dobře fungovalo, nemůže být podle Petersona chybné.

Lze to ukázat na příběhu o Adamovi a Evě. Nemůžeme uvést žádný apriorní argument, že pro společnost je nezbytná nukleární rodina. Je sice nevyhnutelné, že děti plodí muž a žena, ale rodinné či rodové uspořádání se ve společnostech liší – i v té naší je nukleární rodina spíše ideální než statistickou normou. Dle českých statistik se v roce 2017 narodila polovina dětí mimo manželství a tento počet roste.

Peterson tvrdí, že nikdo po nás nemůže chtít, abychom věřili v neposkvrněné početí, ale podstatné by mělo být, že křesťanský vzorec smyslu života funguje. Představuje hodnoty, které jsou pro společnost blahodárné. Podle Petersona o mezích alternativních modelů svědčí, že děti, které vychovává sama matka, mají ve srovnání s těmi z úplných rodin častější poruchy chování, čtyřikrát více propadají do chudoby a dvakrát více páchají sebevraždy.

Opuštění tisíciletých zásad spěje nevyhnutelně k zániku

Společnost, která se nebude hlásit ke křesťanským hodnotám, bude vytvářet patologické jevy, jako jsou masoví vrazi, matky samoživitelky, ženy obětující rodinný život kariéře či lidé patřící k sexuálním menšinám.

Nutnost formování nového mýtu

Peterson vystupuje jako velekněz řádu i ve své nové knize, která vyšla letos a už se prodalo milion výtisků. Objíždí s ní svět a přednáší v přeplněných sálech, v nichž jeho slova hltají převážně muži. Průvodní myšlenku představuje výzva nutnosti formovat nový mýtus, který by byl schopen stabilizovat dnešní společnost. Vychází z hlavní teze, že ženy i muži jsou bytostmi ráje a jako takoví touží po dobru, přijetí a bezpečí. Život ve společnosti je však nevyhnutelně bolestný, protože člověk je omezený a vzdělává se bolestí. Pro spokojený život je proto stěžejní naučit se s bolestí pracovat. V moderní společnosti nezraňují šelmy při lovu a podařilo se omezit i bolest ze skutečnosti, že máme tělo, které podléhá zkáze. Hlavním zdrojem bolesti jsou mezilidské vztahy a upřené uznání.

Google nám upírá uznání

Dokud neexistoval Google, mohli si místní lékař nebo učitel připadat jako nejlepší odborníci široko daleko. Kdykoliv však dnes zavítáme na Google, v mžiku se setkáme se zástupy lidí, kteří jsou schopnější a vedle nichž si připadáme jako diletanti. Z toho pramení i nedůvěra, s níž se stýkáme s lidmi. Výsledkem je, že nikdo není spokojený s lidmi, které zaměstnává, a často ani se svými blízkými. Jak snadné se zdá najít si novou partnerku či partnera. Kamkoliv se podíváme, tušíme zástup potenciálně zajímavějších, inteligentnějších a schopnějších lidí. A člověk si v tom srovnání připadá jako blbec. Proto se štěstí stalo obtížně dosažitelné.

Je snadné hledat východisko v nenávisti vůči ostatním lidem, mnozí se uzavírají do pocitu ublíženosti. Člověk však musí jít opačnou cestou – naučit se vyhledávat lidi, kteří jsou lepší, a vydržet srovnání. Jen tím se stává lepším a jedině to ho může učinit šťastným.

Soucit je ctností idiotů

Především se však musí naučit srovnávat se se svým minulým já, přičemž nikdy nesmí propadat lítosti nad sebou samým ani nad druhými. Lítost nad sebou či soucit s druhými považuje za ctnost vhodnou pro idioty. Nikdy nesmíme věřit, že je někdo obětí nepřátelských mocností. Je to velice málo pravděpodobné. Nedaří-li se někomu v životě, pravděpodobně je neschopný, především neschopný chtít se změnit. A poslední, co takovému člověku pomůže, je lítost nebo soucit. Tím druhého zneschopňujeme jednat a popíráme jeho schopnost být iniciativní, což je základní atribut nutný k přežití.

Úspěch je náročná disciplína

Peterson se neklaní jen finančnímu nebo kariérnímu úspěchu, ale hlavně schopnosti mít harmonickou rodinu nebo dosažení pocitu osobní spokojenosti. Je nesmírně snadné selhat v rodičovství a být nespokojený a nešťastný.

Štěstí a spokojenost jsou dřina, jež vyžaduje disciplínu a bystrost

Spokojenost představuje nemalou intelektuální schopnost. Aby byl člověk spokojený sám se sebou, musí zhodnotit vlastní dovednosti, k čemuž však musí umět zhodnotit i schopnosti druhých a uznat ty, jejichž schopnosti jsou vyšší, smířit se se svými chybami, a přesto chtít být lepší.

Peterson definuje inteligenci jako schopnost vlastní proměny

Selhání je banální, běžná a každodenní věc. Co si ale žádá velkou pozornost a vysvětlení, co na nás působí až mysteriózním dojmem, je úspěch a ctnost. Pro Petersona z toho plyne závěr, že člověk se má vyhýbat neúspěšným, má mít sílu vyhledávat úspěšnější a nikdy nedůvěřovat lítostivým lidem.

Klíčem k dobrému životu je disciplína

kterou musíme vyžadovat od sebe samotných i od druhých. I v tomto ohledu formovalo lidstvo po celá tisíciletí náboženství. Počátkem moudrosti je bázeň boží, čteme v bibli. Strach nás činí poslušnými řádu. Díky poslušnosti jsme schopni pěstovat disciplínu, a teprve jsme-li disciplinovaní, můžeme proti někomu povstat, třeba i proti původnímu zdroji disciplíny.

Je správné, když se děti nejprve naučí poslouchat bez odmlouvání

Rodič, který se zaobírá dotazy a připomínkami svého dítěte, proč by mělo dělat to či ono, je neprozřetelný. Pokud se dítě nenaučí nejprve slepě poslouchat příkazy, nebude později poslouchat ani samo sebe. Neztiší se, bude se rozplývat ve světě, ve kterém nebude ctít žádné hranice, neprobudí své vědomí a bude mdlé.

Kritika volné výchovy

Peterson kritizuje rádoby osvícené rodiče, kteří nechávají na dítěti, aby se svobodně rozvinulo. To se však podle něj nerozvine vůbec, nenaučí se myslet ani mluvit, bude všem na obtíž a lidé ho začnou časem nenávidět. Především se však nenaučí odkládat své potěšení, což pro Petersona nepředstavuje výdělečnou činnost, ale práci na sobě a svém rozvoji.

I v této otázce se opírá o náboženské zákonitosti – člověk se stává lidským tím, že je schopný oběti, již však interpretuje nenábožensky jako odložení uspokojení, jako schopnost členit čas, tedy jeho poznání, že existuje čas práce a čas slavnosti, jež nelze narušit, nemá-li se člověk nebo společnost propadnout do chaosu. Je pravidlem, že úspěšní lidé jsou schopni oběti, tedy odkladu uspokojení, a velkorysosti vůči druhým.

Západní společnosti chybí zdravá agrese

Rozdávat neznamená udržovat neschopné v neschopnosti tím, že budou dostávat zadarmo. Peterson zdůrazňuje, že západní společnosti neschází soucit ani pozornost vůči druhému, ale zdravá agrese. Lidé jsou příliš úzkostliví, obávají se, že se druhého dotknou, bojí se být jiní a mají hrůzu z konfliktů. To však je znakem feminizace. Západní společnosti ovládly znaky a hodnoty tradičně přisuzované ženám. Dokonce ženy jsou dnes paradoxně agresivnější než muži, kteří se ocitají v defenzivě. Dokladem tohoto tvrzení jsou americké univerzitní kampusy, jež zaplavily mladé ženy, zatímco muži se ocitají v početní i výkonnostní defenzivě.

Z dějin totiž víme, že společenské uspořádání, jehož jsme nyní svědky na Západě, nikam nevede. Matriarchát nikdy neexistoval, ženy nejsou stvořené vládnout. Drtivé prosazení patriarchátu je znamením jeho nadřazenosti. Bůh je maskulinní síla, vědomí je maskulinní síla, řád je maskulinní síla. Společnost, jež se feminizuje, nevyhnutelně míří ke zkáze.

Pavel Zacha: Kamevéda a Jordan Peterson

Na filozofii je nejzajímavější její strohá logika a vliv na veškeré vědomí a konání lidí. Zhoubná filozofie byla schopna přivést lidi do válek, mnohokrát přinesla bolest a zkázu. Funkční pozitivní filozofie naopak napomáhaly držet jednotlivce, rodiny i národy v rovnováze, přiváděly je k dlouhodobě prosperitě, mravnosti a rozkvětu.

Také oblast výchovy se stala v posledním půlstoletí rozpolcenou a chaotickou. Vědecký pokrok, ale také mnohé omyly i duchovní chaos přinášely různé alternativní výchovné modely. Moderní věda dokázala odhalit a doložit pravdivost základních atributů nutných k efektivnímu učení a současně dramaticky změnila i pohled na věkové období, kdy je možné, vlastně dokonce nutné, s rozvojem dítěte začít. Oproti původním představám dnes můžeme tvrdit, že s výchovou a rozvojem bychom měli začít současně s narozením dítěte, přičemž jsme schopni vývoj dítěte ovlivňovat již hluboko v prenatálním období. To jsou doslova revoluční změny, na které valná část rodičů doposud adekvátně nezareagovala. Mnozí z důvodu, že je tyto důležité informace míjejí.

Profesor Peterson uctívá tradiční nukleární rodinu složenou z otce, matky a dětí, ve které jsou děti odmala vedeny k poslušnosti. Chaos neboli široká výchovná benevolence matek dopřávajících svým dětem požitky, které je jednou mohou pohřbít, není příliš škodlivá v rodině, kde je doplněna fungující mužskou autoritou, což je ale bohužel případ stále vzácnější. Potud můžeme hovořit o krizi dnešní rodinné výchovy.

Z hlediska Kamevédy je žádoucí úplná, funkční rodina složená z muže a ženy, pokud možno ještě aktivně do určité míry podporovaná prarodiči. To je potenciál, který dokáže snadněji zvládnout nároky výchovy Kamevéda dlouhodobě. Máme samozřejmě nejeden zářný příklad, kdy i ženy samoživitelky dokázaly být při výchově dítěte a jejich přivedení na sportovní, kulturní či vědecký Olymp neobyčejně efektivní, dokázaly dosáhnout úspěchu se svými dětmi díky tomu, že uměly převzít část role otce v rodině, byly důsledné a dostatečně tvrdé v nárocích na dítě, což se ukazuje být nezbytnou podmínkou výchovného úspěchu.

Uvědomil jsem si tyto zákonitosti už jako teenager v momentě, kdy se mi splnily dětské tužby a mohl jsem si domů přinést štěně vlčáka, v jehož těle kolovala čtvrtina vlčí krve. Byla to velká radost a ještě větší odpovědnost a výzva. Zvolil jsem každodenní náročný výcvik, na jehož konci byl silný dospělý predátor, na kterého jsem se ale mohl naprosto spolehnout. Byl atrakcí pro okolí a blahodárný pro celou rodinu, spoluvytvářel pocit síly a bezpečí. Díky tomu jsem jej mohl brát všude s sebou, přicházet s ním do hraničních situací, které představovaly novou zábavu i poučení pro nás oba. Učil jsem ho další a další dovednosti, takže sklízel uznání a nemusel být tudíž zavřený doma za plotem. Odměnou za práci při jeho výchově mu bylo množství aktivit a volného pohybu – tedy možnost prožití "pravého zvířecího štěstí" oproti způsobu života, který zbyl na většinu jeho souputníků. Rozdíl byl v tom, že dostal příležitost naučit se mnoho dovedností, vystudovat jakousi psí univerzitu, čímž si vylepšil svoji životní roli.

Věřím, že velice podobné je to i s výchovou dětí. Matka s úsměvem přináší sladkosti jako odměnu svým dětem jako důkaz své mateřské lásky a pozornosti, aniž by si byla schopna uvědomit, že následky návyku na sladké se stanou jednoho dne příčinou předčasného úmrtí jejího dítěte. Otec, který vystoupí proti tomuto počínání, je nejprve osočen z nepřejícnosti a nedostatku lásky, nicméně opravdová uvědomělá láska se přece nejsilněji projeví odhodláním odepřít vše škodlivé, a to i za cenu dočasné nelibosti dítěte obracející se proti nositeli takových zákazů a omezení.

Souhlasím také s kritikou volné výchovy produkující rozmazlené děti, proti kterým je tak obtížné vystoupit v dnešní společnosti, ale které po čase mnozí doslova až nenávidí vzhledem k formám jejich chování, které tuto nenávist v jejich okolí postupně vytváří a kumulují. Nejvíc nešťastné jsou však v konečném důsledku samotné děti, které díky špatně zvolené výchově, a tudíž neschopnosti odložit své potěšení, mohou být velkou přítěží.

Peterson tvrdí, že důkazem inteligence je schopnost vlastní proměny. Platí to i pro každého dnešního otce a matku, kteří by mohli vychovávat své děti v souladu s metodami prožitými ve vlastním mládí, ale někteří jsou schopni získat a přijmout nové informace a výchovu jako je Kamevéda dopřát svým dětem. I tento proces je stejným potvrzením intelugence.

Podobné je to s nutností dosciplíny, vždyť Kamevéda vyvolává požadavek mnohaleté železné disciplíny ze strany rodičů, kteří povyžují potřeby a skutečné dobro dítěte nad vše ostatní, což je návrat k prapůvodním kořenům. A dítě vstřebává tyto principy od svých rodičů, stávají se základní součástí jeho blahodárné výbavy do dalšího života. Pud záchrany či ochrany dítěte náleží k vůbec nejsilnější zákonům přírody odpradávna. Jeho naplnění nikdy nebylo, a není ani dnes, spojeno se zahálkou a pohodlím, ale vždy s enormním nasazením a ochotou osahávat až samotné hranice svých možností. 

Hodně energie - velké dílo!

Málo energie - malé dílo!   

Kamevéda vytváří požadavek na dlouhodobý odklad potěšení ze strany rodičů, později i dítěte. Přijmu-li rétoriku Petersona (nicméně jsem o správnosti teze přesvědčen), už sám tento proces působí rodičům i dítěti pravé a nefalšované uspokojení. Jedním ze zdrojů potěšení jsou dosahované pokroky a úspěchy, stejně jako shledání správnosti a smysluplnosti nastoupené cesty. Takto jsem toto období silně prožíval a v tomtéž duchu se snažím svoje zkušenosti předávat dál.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jordan_Peterson 
http://www.rehabilitace.info/zdravotni/serotonin-hormon-stesti-jak-ho-mit-v-tele-co-nejvice/ 
Tereza Matějčková, Prof. Jordan Petersen: Ženy jsou agentky chaosu, Lidové noviny 21. 7. 2018. s. 11 - 12 

Profesor Jordan Peterson:
působiště: Harvard University, McGill University, University of Toronto
klinický psycholog, kulturní kritik a profesor psychologie
zaměřuje se i na technologie zlepšení osobnosti a výkonu

Článek z 27. července 2018

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pro vložení komentáře se prosím přihlašte

Články pro Vaši inspiraci

Špalda: ocení ji děti i sportovci

Špalda: ocení ji děti i sportovci

„Kdyby už člověk nemohl nic jíst a nic mu nepomáhalo, špalda jej postaví na nohy." Sv. Hildegarda z Bingenu   Naši předkové neměli potravinové doplňky,…

Všechny články o kamevédě
Reklama
Reklama
  • ProHockey
  • 336x280
Nahoru