MUDr. Květa Batistová o Kamevédě

batistova kamevedaNa jaře roku 2017 jsem poslal všechny tři knížky o Kamevédě své kamarádce z dětství, se kterou jsme vyrůstali na našich dvou sousedících zahradách. Byl jsem plný očekávání, až se mi ozve zpět – dnes tak vzdálený, přesto dříve tak blízký člověk z dětství, se kterým jsem vyrůstal a který mě znal v mnoha ohledech lépe než kdokoliv jiný. Jsem rád, že se s vámi nyní mohu o její názor podělit.

 

Zatímco naše rodina byla zaměřena vyloženě pracovním směrem, rodiče měli početné zvířectvo a obdělanou zahradu, k tomu byli oba plně zaměstnaní, na nic jiného nezbýval čas. To Květa to měla těžší, protože vyrůstala pouze s maminkou a s babičkou. Oni svoji zahradu nepovažovali za příležitost k maximálním výnosům, kde všechno musí být perfektně posečené a obdělané, ale spíš sloužila jako místo každodenní relaxace a jako bezpečný prostor pro vyžití dcery. Byli ale na rozdíl od naší rodiny vyloženě intelektuálně zaměření, takže toto jejich působení v tomto směru mě v dalším životě nesmírně ovlivnilo. Probírali jsme tam často bohatou českou historii, nejrůznější filozofické otázky ještě v předškolním a později ve školním věku. Díky Květě jsem se mohl velice brzy seznámit se všemi foglarovkami a organizovat hodně her a námětů podle tohoto tehdy populárního a skvělého návodu, jak smysluplně trávit mládí.

Prošli jsme také všechny díla Jacka Londona, zvlášť knihy jako Volání divočiny, Bílý Tesák... ale především Martin Eden. Tímto příběhem se London neuvěřitelně přesně trefil do mých vlastních tužeb, obav i způsobu uvažování, takže ta kniha mě nadlouho tak fascinovala a pohltila, že jsem se pak několik měsíců nebyl schopen opravdu začíst do čehokoliv jiného, protože to prostě bylo v mých očích oproti tomuto dílu příliš slabé.

Hodně knížek jsme přečetli i od Ernesta Thompsona Setona, zvlášť bych vyzvednul díla Dva divoši, Medvěd Monarcha, Kniha lesní moudrosti, Děti divočiny a hlavně - Rolf zálesák.

To byli autoři, kteří tehdy dokázali významně formovat vztah k přírodě i k lidským charakterovým hodnotám hned u několika generací mladých vnímavých lidí. Mě tehdy ale stejně silně zaujal i příběh Tarzana, kterého jsem doslova hltal a toužil být jako on. Zase ho přinesla Květa, určitě bych se k tomu později také propracoval, ale v pozdějším věku už by to nemělo tak úžasný efekt na moje dětské utváření. Nešlo jen o pasivní čtení, ale o vážně míněné pokusy stát se silným mužem, živit se syrovým masem či pohybovat se v korunách stromů hbitě jako opice. To vše formovalo naše mládí kolem věku 9-12 let i s dalšími kamarády na našich tehdy neskutečně rozlehlých zahradách, což dnes většině dětí už snad ani nemůže být dopřáno.

Květa mě pak během svého studia často poučovala o výživě, zdravém životním stylu nebo péči o děti a o jejich zdraví, ale ve své tehdejší hlouposti a povrchnosti jsem nebyl dost zralý na to, abych byl tyto myšlenky a informace schopen správně vyhodnotit, docenit nebo dokonce použít. Moje kamarádka z dětství později změnila jméno a zmizela někam do světa, celá desetiletí jsem o ní nic neslyšel. Ale před narozením syna Pavla se mi tyto tehdy nevyužité informace od vystudované pediatričky vybavené v té době naprosto nadčasově kvantem moderních informací z odborných knih zaslaných z USA vybavily a dokonale zapadly do hrubé mozaiky právě vznikající Kamevédy.

Když se mi před rokem podařilo díky jejím místním přátelům Květu opět najít, bylo pro mě trošku zklamáním, že už nepůsobí v oblasti pediatrie a tudíž nechce poskytovat svoje názory z oblasti, kde už nepůsobí každý den. Přesto se mi ji nakonec i přes její velké vytížení podařilo přesvědčit k napsání článku o očkování dětí, který jsem hned nechal přeložit také do angličtiny. Nejen podle mého názoru je to zřejmě prozatím po obsahové stránce vůbec nejhodnotnější dílo, které se v databázi Univerzity rodičovství Kamevéda nachází.

Už z těchto důvodů jsem s velkým napětím očekával reakci. Kdyby hodnocení Kamevédy vyznělo negativně, nešlo by to jen tak nějak odbýt, že tomu nerozumí nebo že nemá dost informací, protože ona tomu opravdu rozumí a má ke svému soudu mnoho odborných i praktických informací. Takže bych to dobré i to zlé musel brát jako fakt a realitu, jako pohled do zrcadle v celé té nepříjemné nesmlouvavosti a pravdivosti takovýchto přímých konfrontací.

Chtěl bych jí tímto poděkovat za její čas a posouzení mého mnohaletého snažení o budování Kamevédy. A nyní již pár jejich řádků na adresu Kamevédy:

Ahoj Pavle,

tvoje neobyčejně zajímavého dílo jsem v průběhu léta průběžně četla, tvoje zážitková pedagogika je v současné době opravdu moderním trendem.

Příjemně mě překvapilo, co jsi všechno musel nastudovat, a velmi se mi líbily trefné citáty osvěžující celé dílo. Píšeš zajímavě a čtivě, a také tvé osobní příklady dobře působí. (Skutečně mě pobavila tvoje story s Balinkou na jaře, jak jsi barvitě líčil pád do hlubiny řeky. I já si pamatuji, že jsem se jí v létě brodila s vodou jen do pasu. To bylo od ní skutečně nezodpovědné, vytvořit takovou hloubku.). Je bez diskuze, že stimulace a čas trávený se svým dítětem je veliká deviza do budoucnosti. I zde je vidět, že když má někdo vůli a chce něčeho dosáhnout, tak toho dosáhne. Cesty k jednomu cíli mohou být různé, ale i v bludišti vede k cíli pouze jediná cesta.

Znovu se mi vybavují dvě různé metody stimulace nervové soustavy u dětské mozkové obrny. Jedna je Vojtova, (český lékař, který svou metodu široce uplatnil v Německu). Stimuloval reflexní dráhy tak, že vycházel z přesvědčení, že v mozku je více zanedbaných drah pro pohyb, evolučně třeba starších a méně úsporných, ale při potřebě u mladého plastického mozku se dají vyvolat drážděním reflexních bodů a navodit pohyb, či chůzi jiným náhradním způsobem. Tato metoda je pro děti nepříjemná, pláčou při ní, někdy se brání, je únavná jak pro ně, tak pro rodiče, ale výsledek je obdivuhodný, takže u lehkých dětských mozkových obrn (DMO) se pohyb dokonale vycvičí a u středních DMO zůstává pouze nepatrné postižení a děti nemusí nosit berle. To je opravdu úžasné. Druhá metoda je Bobatova, kterou zavedli Angličané, manželé Bobatovi, a je založena na jemné pobídkové stimulaci tak, aby bylo dítěti stále příjemně, a i takový přístup dokáže podobné zázraky jako drsná Vojtova metoda. Takže z toho vyplývá, že každá stimulace je úspěšná. Proto mě udivuje, proč se k tvojí metodě mnozí staví jako ke kontroverzní. Vždyť tvoje výchova nedeformuje, nic nevnucuje a má širokou koncepci. Odpověď zní, že se takto k tomu může stavět pouze nezasvěcený pozorovatel, pokud vnímá jen části vytržené z kontextu.

Správně říkáš, že to není lehká a jednoduchá cesta, naopak. To, co jsi do svého potomka vložil, je neskutečná směs sebeobětování i radosti z utváření toho malého tvorečka. I když dáváš jasné a srozumitelní rady, zejména v posledním díle Správné dítě dokonale názorné, nedělám si velké iluze, že bude někdo schopen projít kompletně tvou cestou. Tvůj syn má po tobě pohybové nadání a tvou houževnatost i soutěživost a cílevědomost. Vzpomínám, že když ti moje maminka někdy řekla, aby tě pro něco nadchla, „Že to neuděláš?" - na mě to užívala také a hned jsem jí chtěla dokázat, že to zvládnu - a u tebe to fungovalo ještě trojnásobně více. Ale když tohle řekla mému bratranci nebo mé dceři, tak to s nimi ani nehnulo. Někteří jsou prostě jiní, reagují jinak a své cíle dosahují jinak. Ovšem je bez diskuze to, že když se na počátku nastartuje taková stimulace, aby to dítě „chtělo dělat samo", je to ten nejlepší motor pro vývoj kupředu a způsob, jak to přirozeným a hladkým průběhem zvládnout. A máš pravdu, že tímto způsobem se dá dítě posunout kamkoli.

Vždy jsi měl vynikající vztah k dětem, například k tvým synovcům, jak jsem to kdysi pozorovala z naší zahrady. Dětem dokonale rozumíš a chápeš je do nejmenšího detailu zcela přirozeně a intuitivně, daleko více, než například některé ženy. Svůj specifický rys jsi dovedl k dokonalosti a navíc promýšlením strategie jsi dosáhl neuvěřitelných výsledků. Přesto si nemyslím, že každý dokáže projít tvojí cestou, do které jsi musel vložit maximální úsilí, trpělivost, vymýšlení strategie, obětování a upozadění potřeb, musel ses naučit zacházet s kojencem ne-li novorozencem, pracovat s jeho vývojem, vnímat jeho potřeby a dokonce i kuchařit. To vše šlo ruku v ruce s uspokojením z dosažených cílů, kdy tvůj syn, jak se zdá, snadno dosahoval úspěchů, a tak se jeho hranice nenásilnou formou posunovaly dále. To je samozřejmě to nejdůležitější, protože to pro něj byla hra, kterou jsi vymýšlel jednou ty a jindy Pavlík, když on sám měl touhu posunout se výš a poznávat svoje hranice. Když jsi mu to umožnil, tak se vlastně stále vylepšoval a zoceloval.

Přesto to nemusí být dobrá metoda třeba pro umělce, kteří si musí svoje vlohy procítit a promyslit, nemůže se jim hodina organizovat, musí mít čas sami na sebe. Ono by bylo hrozné, kdyby byli všichni lidé stejní. I v pracovním týmu se hodí, když je společnost různorodých povah (jeden spíše rozhoduje, druhý je pečlivý, jiný hloubavý a další je rychlý nebo zbrklý), kdy každý do kolektivu přinese něco, pro co se může kolektiv posunout dál a nedopouští se tolika chyb.

Rozhodně jsi prožil zajímavý život a je od tebe šlechetné, že se o své poznatky hodláš dělit. Klobouk dolů. Takže mohu být na tebe pyšná, že jsi byl můj kamarád a přeji Ti v tvé další činnosti mnoho úspěchů.

Květa

MUDr. Květa Batistová

    • atestace: dětská neurologie, dětské lékařství, infekční lékařství
    • licence: přenosné nemoci
    • 30 let praxe v oboru

    JUDr. Pavel Zacha

    Předseda a garant spolku Kamevéda

    JUDr. Pavel Zacha
    • autor výchovné filozofie Kamevéda
    • +420 775 178 805
    • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

    Články pro Vaši inspiraci

    Špalda: ocení ji děti i sportovci

    Špalda: ocení ji děti i sportovci

    „Kdyby už člověk nemohl nic jíst a nic mu nepomáhalo, špalda jej postaví na nohy." Sv. Hildegarda z Bingenu   Naši předkové neměli potravinové doplňky,…

    Všechny články o kamevédě
    Reklama
    Reklama
    • 336x280
    • ProHockey
    Nahoru