Prý se mstíme na dětech. Jenže ani vzdělávání se bez času a energie rodičů neobjede, pokud má být kvalitní

„... běžná škola vychovává manufakturní úředníky ... státní vzdělávací systém u nás je špatný ... za to, že jsou děti vystresované, může okolí a obrovský tlak na ně, neustále se zvyšující požadavky ...„ Je to vážně přesně takto? Jsou toto ty pravé a jediné důvody všech problémů?

Nedávno jsem měla možnost si přečíst článek tatínka, který má syna ve třetí třídě. Článek pojmenoval „Jak se mstíme na dětech" (odkaz na celé jeho znění najdete na konci této stránky). Hlavní myšlenka, která se prolínala jeho textem, byla nespokojenost se státní školou, do které syn chodil.

První a druhá třída = spokojené, šťastné dítě, které vyjadřuje své pozitivní pocity rodičům i prostřednictvím roztomilých vzkazů: „ ... táto, jsi super ... you are good dad ... nevím, jak to říct, mám vás rád 1000% ...".

Pak se to pokazilo. Během třetí třídy začali pociťovat doma velký tlak. „Utahování šroubů" v podobě zvyšujících se očekávání, náročné domácí úkoly, časový press – honem honem výsledky, spousta domácích úkolů, uniformní všeobecný přístup k dětem bez ohledu na individuální schopnosti a zaměření. Ano, toto všechno jsou objektivní neduhy běžných škol. A vlastně dokonce již některých školek.

Ale ruku na srdce, je toto ten hlavní důvod?

Rychlost dvacet, roubík do úst

Zpruzená rodina = základ státu. Tak zní jeden ze sloganů v článku. Tatínek popisuje, jak se začaly zvyšovat školní nároky a jaký to mělo dopad na jejich rodinu.

„Škola se nám jako nevyvětratelný smrad zabydlela v celém privátním prostoru rodiny. Snídali jsme opravy z písemky, večeřeli malou násobilku. Syn byl napnutý jak šráky, žena otrávená, já nasraný. Z veselého, usměvavého aktivního kluka jsem měl doma najednou roztěkaný uzlíček nervů – který v sedm ráno často raději onemocněl, než by si šel pro svou oblíbenou dávku stresu, napětí a úzkosti."

Vzpomíná také, jak to bylo ve škole během jeho dětství stejné. „Všichni v lajně, neustálé biflování, ubíjející úkoly, strach z kantorů ... a ty neskutečné punčocháče, které nás všechny škrábaly úplně stejně. Princip byl – a bohužel pořád je – stále stejný: dril, masová výroba, známkování."

Mnozí rodiče zřejmě vědí, o čem tatínek mluví. Sama mám doma třeťáka. Už to nejsou jen ty pasivní úkoly - co nejpozorněji opsat vzorový text v písance, už to nejsou jen přesně vydefinovaná „y a i" po tvrdých či měkkých souhláskách, už to není jen čtení připraveného textu. Najednou přichází vyjmenovaná slova – a k nim ta příbuzná, která se někdy jako příbuzná moc netváří. Výpočet slovních úloh, které už vyžadují zapojení aktivního přemýšlení. Sice jen několika-větný, ale referát o knize do čtenářského deníku – vlastními slovy. Orgány lidského těla a jejich funkce – představte si něco, co nemůžete chytit do ruky a pochopte to.

Děti mají najednou rychle změnit zaběhlý styl práce typu „vedu Tě za ručičku" na uvažování „poraď si sám". Ano, musím s tatínkem při čtení článku souhlasit, běžné státní školy a školky neučí děti samostatnosti a kreativitě v takové rozsahu, aby přechody, které jsou součástí každého života, ať už ve škole nebo později v zaměstnání, zvládli bez problémů.

Může za to škola .... prý ...

Ale může toto samo o sobě tak silně zamávat s dítětem? A s celou rodinou? Možná může, pokud už rodiče přijdou z práce vyčerpaní a na hranici „bouchnutí. Pokud mají jiné plány, než si s dítětem na hodinu sednout ke škole a všeho zanechat. Pokud jsou aktivity po vyzvednutí či příchodu dítěte ze školy rozplánované téměř na minutu až do večera. Pokud ... pokud ... pokud.

Stejně jako děti, i my rodiče jsme vystaveni nové situaci – zejména, jedná-li se o prvorozené dítě. Více než samotný (ne)systém hrají zřejmě roli také naše osobností vlastnosti. Ne všichni stejně rychle reagujeme na změny, ne všichni si také umíme odfiltrovat okolní svět a soustředit se pouze na to podstatné pro danou chvíli. Mnohokrát je to dáno tím, že si to také nemůžeme dovolit. Pocit zodpovědnosti vůči zaměstnavateli, snaha zabezpečit rodině „to NEJ", ambice dělat všechno správně či perfektně, věnovat se všemu naplno. Pokud je náš den časově a aktivitami napjatý až k prasknutí, každé další navýšení (jako např. doposud neplánované úkoly) může spustit lavinu stresu a nervozity.

Jedním z řešení může být vyhledání alternativní školy či školky (jak to také udělal tatínek z článku). Mají mnohé výhody. Na jednoho učitele připadne obvykle méně než deset dětí. Učitelé jsou sami alternativně vzděláni nebo instruováni, jak k dětem přistupovat podle zásad daného směru – montessori, waldorf, dalton, domácí vzdělávání a jiné. Kromě snahy naučit je vše, co je předepsané školními osnovami, kladou důraz i na rozvoj osobnosti:

• podněcování sebevědomí
• budování samostatného rozhodování
• práce se svobodou
• komunikace se spolužáky a okolím
• povzbuzování vlastní iniciativy a zájmu o znalosti ve vybraných oblastech
• apod.

... tak ji vyměníme!

Pro rodiče, kteří jsou zaneprázdněni nebo sami nemají onen přirozený „pedagogický talent", je alternativní školní zařízení skvělou volbou. Podá pomocnou ruku, podělí se o tu správnou metodiku výuky a přístupu k dětem. Rodiče z ní mohou čerpat inspiraci i pro svůj čas, který tráví s dítětem mimo školy. Takováto škola vyplní prostor, který jako rodiče nejsme vždy schopni zabezpečit – máme-li se zodpovědně a naplno věnovat své, většinou zcela odlišné, profesi.

A nejen děti zaneprázdněných rodičů se v takovéto škole budou cítit lépe. Rovněž děti, které mají ve výchově více svobody, jsou již od narození těmi „osobnostmi", zvyklé na větší pozornost a rovnocennější komunikaci, se budou lépe cítit v menším kolektivu a s individuálním přístupem.

Pokud se však pro takovouto školu či školku rozhodneme, je potřeba počítat s vyššími náklady, které jsou objektivní – zejména díky menšímu počtu dětí na učitele. S nadsázkou řečeno - „zakázková výroba je vždy nákladnější, než ta sériová."

A přesto ... to nestačí

Je skvělé, že máme zájem dítěti zabezpečit „lepší" školu. Je bezva, že najdeme řešení na problémy s úkoly. Je famózní, že dítě bude spokojeně růst i po osobnostní stránce. A nejlepší na tom je, že to osvobodí i nás. Dodá nám to trochu klamavý a dočasný pocit úlevy, který se pravděpodobně vytratí, až se dítě dostane do dalšího stádia rozvoje a bude se potřebovat znovu přizpůsobit.

Tatínek v závěru článku píše: „Přestaňme už děti skládat jako jednotnou stavebnici."

Souhlasím s ním. Přemýšlím, jak to asi udělat? Zajít na ministerstvo školství, požádat tam, aby ztrojnásobili rozpočet pro školy, aby mohly mít ve třídách na učitele max. 10 dětí? A pro ty děti, které přijdou z rodin zatížených alkoholem, rozvrácenými vztahy, násilím apod. požádat o speciální individuální pedagogy? Myslím, že státní učitelé by jako první přivítali méně dětí ve třídách, aby se jim mohli kvalitněji věnovat. Také by se jim jistě ulevilo, byli by více v pohodě a na průběhu a výsledcích vzdělávání by to bylo patrné.

Ovšem takovýto návrh by asi jen tak neprošel. Vlastně bych jen přišla s kritikou, s požadavky, ale bez reálných a realizovatelných návrhů řešení.

Udělala jsem však já sama dost pro to, aby se moje dítě cítilo lépe? Aby nebylo ze školy vystresované? Aby se rozvíjelo a chápalo stávající systém? Systém, jehož jsem součástí a částečně spolutvůrcem?

S celým článkem tatínka musím souhlasit. Na našem státním školství je spousta věcí ke zlepšování. V jeho článku mi však chybí jedna, podle mě, velmi důležitá informace. Co on sám dělá, pro to, aby se to zlepšilo? Jak si sedne se synem nad úkoly, jak mu vytvoří pozitivní prostředí pro lepší soustředění? Jak sám se sebou pracuje, aby byl méně „vystresovaný a nasraný"? Aby dítěti dodal klid a mohl mu vše důležité vysvětlit?

Nemyslím to jako výčitku. Vím, že je to těžké. Mít kreativní práci. Být chrličem nápadů, které osloví okolí nebo pohnou tým dopředu. Být tahounem v práci. Nést zodpovědnost za rodinu. Koordinovat všechny ty výzvy kolem. Přitom myslet i na vlastní ambice a sny něčeho dosáhnout. A přitom všem se udržet v klidu, když dítě ani na potřetí nepochopí, proč „klidně" může být jednou částice a jindy příslovce.

Velká část rodičů je na tom podobně. Každý den se pereme s tím, abychom na ten další vymysleli ještě lepší systém a způsob uspořádání, naplánovali ještě lepší time-management a zvládli vše na jedničku.

Je to hlavně v našich rukách

Rodiče nepadají učení z nebe. Rodiče se učí být rodiči, stejně jako se děti učí dospívat. Učíme se každý den:

• jak dítě ráno vytáhnout z postele, když se mu nechce
• co mé dítě baví a co ho motivuje
• jak mu vysvětlit, když se s kamarádem pohádá, že to nemusí být navždy
• kupujeme kreslící tabule, aby se mu lépe učilo a jednodušeji se představovala abstraktní témata
• poznáváme, kdy je dítě unavené a není schopno vnímat školu
• jak dítěti předat informace – některé je hravější, jinému vyhovuje rovnocenná dospělácká mluva
• jaké má dítě pohybové limity, kde má hranice výdrže např. při sportování
• a mnoho dalšího ...

Neexistuje řešení, které je definitivní a spasí nás na delší dobu. Vždy se jednou za čas musíme zastavit, zamyslet a hlavně vyslechnout, co se nám dítě svým chováním snaží sdělit. Každé jeho chování má důvod, každá reakce svůj původ. A posuneme se vpřed jen tehdy, když k těm důvodům a původcům najdeme řešení.

Závěrem

Nedělám si ambice radit ostatním rodičům. Ještě jsem naše děti nedovedla ani na práh dospělosti, nejsou zatím nijak výjimečné, nevybočují z hranic. Přesto se cítím v mnohých směrech již poučená – díky svému okolí, díky zkušenostem i díky svým prožitým chybám. Snažím se učit a vyhodnocovat vše, co nás ve výchově potká. Neustále. Každý den. I díky Kamevédě, která mě (ač částečně pracovně) zásobuje podněty, co dělat lépe. Sama rostu díky tomu, že se snažím podněcovat růst svých dětí. A stále více si uvědomuji, že tuto práci za mně nikdo neudělá, ani ta nejlepší škola, ani trenéři, žádný výchovný poradce či kdokoliv jiný.

Tito všichni nám mohou dodat inspiraci, ale největší kus práce musíme odvést vždy my rodiče.

Zdroj:

http://ottocopy.cz/jak-se-mstime-na-detech

Článek z 6. března 2017