Odliv elit do ciziny - aktuální strašák českého sportu

hokej kamevedaČeský talent míří do ciziny a pokud se opravdu prosadí, zůstává tam navždy.

"Aktivní lidé už nechtějí měnit systém ve svých zemích, protože daleko snadnější je pro ně vyměnit zemi, kde budou žít."

Ivan Krstev - politolog

Toto téma považuji za natolik významné, že mám v úmyslu ho pojmout komplexně jako učební látku a nikoliv jako popis nějaké jednotlivé nedokonalosti systému.

 

Považuji za důležité a přínosné pro rodiče i celou naši budoucnost, aby byla tato problematika otevřena pro diskusi a aby byla pochopena v celé šíři a v souvislostech hlavně těmi, kteří ji svým počínáním utvářejí každý den. Možná potom budeme schopni se lépe orientovat. Vidět problém tam, kde se reálně nachází, a ne tam, kam to většinou ke škodě nás všech účelově sklouzne.

Dnes je situace v hokeji i v dalších kolektivních sportech taková, že kdysi velice úspěšní Češi vyklízejí ve sportovní konkurenci pozice - vzdalují se stále víc od dosavadních dosažených úspěchů a směřují na evropskou sportovní periferii. Občasný náhodný úspěch na kontinuitě tohoto trendu nic nemění. Často jsou příčiny tohoto stavu spatřovány ve slábnoucí ochotě špičkových jedinců v kolektivních sportech reprezentovat Českou republiku, což skutečně problémem je. Málokdo si ale už uvědomuje, že se nejedná o příčinu problému, ale naopak o důsledek celkové situace v našem sportu i ve státě, který se v těchto postoji sportovců logicky odráží. Tam je třeba spatřovat hlavní a prvotní důvod stále častějšího odmítnutí reprezentovat, nebo důvod toho, že reprezentanti nepodají ani zdaleka svůj optimální výkon. A tomu bych se chtěl v tomto rozboru věnovat.

"Naši sebedůvěru podkopává neschopnost porozumět vývoji uvnitř naší společnosti a předvídat jej."

filozof Samuel Smilansky

AKTUÁLNÍ SITUACE

 

Basketbal

Redaktor deníku Sport Ivo Pospíšil ve své reakci na krátké účinkování českého týmu na nedávném basketbalovém ME píše:
"ME v basketbale v drsné nahotě ukázalo, že ne všichni pohlížejí na reprezentaci jako na posvátný vrchol svého snažení. U někoho národní hrdost přehlušují osobní zájmy, někde snad i spory nebo uražené ego... Být v plné síle, nepochybuji o tom, že by se čeští basketbalisté do čtvrtfinále ME dostali a kdo ví, mohli by posunout i své dva roky staré maximum - 7. místo. Jenomže takhle kvůli kvantu omluvenek hlavních hvězd skončilo jejich působení už v základní skupině. Nejvíc křičí omluvenka Jana Veselého, který je v nejlepších letech, má podepsanou smlouvu a je zdráv, ale dal přednost dovolené na Maledivách před šampionátem." A takových omluvenek byla v českém týmu většina. Kromě Tomáše Satoranského šlo spíše o český B-tým složený převážně z české ligy. Pokud má tedy česká reprezentace na mezinárodní scéně v budoucnu něco dokázat, musí se opírat o co největší sílu legionářů, kteří jsou otrkaní těžkými zápasy v evropských soutěžích.

Otázkou podle Pospíšila je, do jaké míry trápí Veselého neúspěch českého týmu a jeho nenaplněné ambice:
"Veselý si od šestnácti let musel vydobýt ostruhy v zahraničí, k Česku ho nemá příliš co poutat a za svůj druhý domov považuje srbský Bělehrad, kde ho díky působení v Partizánu berou takřka za svého. Zvláště když si během léta vzal za manželku i svou dlouholetou srbskou přítelkyni. Specifickou komunikaci s ním může dokreslovat i fakt, že ač se v minulé sezóně stal teprve třetím Čechem, který vyhrál Euroligu, marně byste v kterémkoliv českém médiu našli na toto téma s ním rozhovor. Věřte přitom, že zájem o něj byl. Nejde ale jen o Veselého. Další příklady absencí našich špičkových hráčů Schilba (osobní důvody) a Balvína (neuvolnil ho tým Gran Canaria) jen ukazují, jak je u hráčů působících v zahraničí nutné udržovat průběžnou komunikaci, být v neustálém kontaktu i s jejich týmy (třeba v případě zranění) a motivovat je k reprezentování..."

Tuto pasáž bych zvlášť zdůraznil jako důležitou a ještě bych se k ní později vrátil. Měli by ji pozorně číst a všemi póry a receptory vnímat také trenéři hokejových a fotbalových reprezentací od těch nejmladších až po áčko.

Fotbal

Pokud se někdo domnívá, že všichni fotbaloví reprezentanti jsou nadšení z toho, že jsou v nominaci, je to velký omyl. Mnozí berou reprezentační povinnosti jako nutné zlo a podvolují se jen z důvodu, že si oficiální odmítnutí vzhledem k regulím FIFA nemohou dovolit. Kromě toho by tímto odmítnutím zaujali velice nevýhodnou pozici, ve které by se do nich dlouho všichni fanoušci i diskutéři na sítích strefovali, sami by si tím zavřeli dveře k eventuálnímu pozdějšímu působení v českém fotbalu. Pokud nastupují v zahraničních soutěžích, berou jejich nadřízení v klubu reprezentaci jako velkou poctu, neznají česká specifika a pohlíželi by podezřívavě na hráče, který nechce reprezentovat svoji vlast. Ponechme stranou fanoušky a jejich nevalné projevy, kritiku a pokřiky, které také hráče od reprezentace odrazují. Také bývalý fotbalový boss Pelta měl velice nevalnou pověst mezi hráči, mnozí ho doslova nenáviděli, protože se k nim choval jako jejich majitel či novodobý otrokář. Byli pro něj cosi jako onuce nebo kus masa.

"Poceeeem! Zapózuj tady se sponzorem! Skoč támhle! Postůj tady!"

fotbal2 kameveda

To majetnické nadřazené jednání bez respektu bylo z jeho strany někdy až urážlivé a nedůstojné, přesto byla veřejně budována a oceňována spíš jeho pozice jako uznalého šéfa, který na penězích za odměny hráčům nešetřil. Jenomže za koruny nelze koupit vše, zvlášť když jsou vyváženy chováním šlapajícím po elementárních zásadách slušnosti a respektu, což je naprosto standardní a samozřejmé na západ od nás v každém slušném klubu. Jen o penězích to rozhodně není, zahraniční legionáři jich vydělají dost. Vztahy jsou důležitější veličina a tady naprosto propadl jako mnozí další, kteří se motají kolem reprezentací (zde je protipólem takového jednání trenér Lavička, Šilhavý či Bílek, kteří se naopak vyznačuje pozitivním přístupem k hráčům, výborně komunikují, zajímají se o jejich problémy a náleží díky tomu mezi moderní evropské trenéry v oblasti koučingu a kvalitní komunikace s týmem).

Mnozí hráči už roky nemají žádnou touhu reprezentovat a pokud by je k tomu jejich rodiče a blízké okolí žijící v Česku netlačilo, definitivně by s tím sekli. Důvodů je hodně a budu se o nich rozepisovat dál.

Také pokusy o různé diktáty trenérů, co se týká stravy na reprezentačních srazech a povolování určitých potravin podle svého osobního přesvědčení, co je dobré a zdravé, a co ne, je v případě dospělých reprezentantů naprosto scestné. Určitě je třeba působit na výživové zvyklosti mladých hráčů v klubech, vzdělávat je a třeba i trochu na jejich stravování dohlížet. Sám jsem stoupencem takového přístupu při výchově dítěte v rodině nebo mládežnického trenéra v klubu. Ale diktovat dospělým chlapům zvyklým na svůj individuální režim během krátkodobé reprezentační akce co je povoleno či zakázáno a obrat je před důležitými zápasy o možnost doplnit rychle energii způsobem, na který jsou zvyklí, to nelze nazvat jinak než střelbou do vlastních řad, po které zase spláčeme nad samotnou hrou i výsledkem.

Plavání

Tento sport určitě nepatří mezi výstavní artikly českého sportu, na světových kolbištích naši plavci dlouhodobě paběrkují. Nemáme metodické know-how ani dostatek mladých lidí ochotných vybřednout svým úsilím a zarputilostí z průměru. Přesto existuje plavkyně, která je momentálně označována jako největší a nejperspektivnější klenot světového plavání, fenomén na úrovni Phelpse nebo Lohteho. Protože ona jediná podobně jako kdysi tito velikáni dokázala získat čtyři světové tituly v individuálních disciplínách na jednom šampionátu. Řeč je o Katie Ledecké, která ale bohužel pro nás reprezentuje USA.

Hokej

Nejvíc bych se ale chtěl věnovat problematice hokeje. Jaká jsou největší úskalí sestavování a vedení týmu na úrovni národní reprezentace?

Berme to obecně od prvních neoficiálních selektů sestavených poprvé někdy na věkovém přelomu deseti let od dětských věkových kategorií, přes oficiální mládežnické reprezentace až po dospělé, protože ta úskalí, možnosti i jejich nedostatky se mohou opakovat od těch nejmenších až po áčko.

1. Priorita snahy o sestavení jednoznačně nejsilnějšího týmu

To by mělo být pravidlem číslo jedna v případě trenéra, který chce uspět. Představme si, že máme žebříček dejme tomu patnácti nejvyspělejších hráčů a dvou nejlepších brankářů a tito všichni bez rozdílu by měli být v týmu. V tomto pojetí výběru není prostor pro kohokoliv, kdo tam nepatří. Je to poměrně přehledné a maximalistické pojetí sestavení týmu. Jakmile se objeví prohlášení že ne vždy ti nejlepší hráči vytvářejí nejsilnější tým a že je třeba mít také nosiče vody a obětavce, kteří budou vděční za podřadnější role, je tím vytvářen kromě jiného velký prostor pro účelové manipulace se sestavou. Je to cesta, jak dopravit do sestavy hráče, kteří tam výkonnostně nepatří a vyjmout hráče, kteří tam náleží. A to je začátek rozkladu, na jehož konci je většinou neúspěch. Samozřejmě nelze dát všechny hráče na přesilovku a do první lajny. Ale trenér je tady od toho, aby si hráče získal a vysvětlil jim význam jejich role i důležitost pro tým. Vždycky je lepší, když excelentní hráč začne ve třetí formaci, plní defenzivní úkoly, ale když se někomu na přesilovce nedaří, z fleku zaskočí a převezme roli. Tohle už limitovaný snaživý pracant s menším talentem kvalitně nezastane, to přece ví každý, kdo někdy vedl a řídil jakýkoliv sportovní tým.

Proč je porušení tohoto pravidla tak fatální?

Naše počtem obyvatel malá země je na dlouhodobém ústupu z původních pozic v kolektivních sportech obecně a v nejlepší hokejové soutěži světa se počet našich zástupců neustále snižuje. V této situaci nelze vynechat jediného použitelného hráče NHL bez toho, že by se to nepodepsalo na síle týmu. Trenér nebo kdokoliv další touto rolí pověřený v rámci realizačního týmu je vlastně odpovědný týmu, národu, celému hokejovému hnutí v dané zemi za to, že vytvoří takovou úroveň vzájemné komunikace a důvěry mezi realizačním týmem a hráči přicházejícími do úvahy, že odmítnutí budou přicházet jen ojediněle a z opravdu závažných důvodů, jinak ne. K tomu je ale zapotřebí zbavit se stereotypů, pohodlnosti a ega. Vydat velké množství energie, která ale chybí. Chybí v basketbalu, fotbalu i v hokeji.

Vezměte si trenéra české fotbalové reprezentace áčka. Je to pozice, kde se měsíční gáže pohybuje ve statisících, možné odměny za postupy na šampionáty v milionech. A ve stamilionech se počítá přínos nebo ztráta pro FAČR v případě úspěchu či neúspěchu. Jde tedy o prestiž, o hodně peněz, o fanouška i o národní hrdost. Také o budoucnost fotbalu, protože těch peněz je na naše poměry dost a lze z nich financovat další rozvoj.

Nejvážnějšími aspiranty na jedenáct míst v sestavě je nějakých 25 až 30 fotbalových stálic. Laik by byl přesvědčený, že trenér se bude snažit alespoň s hlavními aspiranty na základní sestavu vytvořit blízký vztah a častěji s nimi komunikovat hned od druhého dne od podpisu reprezentační smlouvy, protože onen blízký vztah a důvěra je prvním předpokladem budoucí dobré atmosféry v kolektivu (tento kontakt nemohou logicky vyvolávat hráči, protože by to vyznívalo podlézavě, takže jedině trenér nebo asistenti musí tuto komunikaci vyvolat a udržovat s velkou péčí). Zakládá to pozitivní naladění hráčů na sraz reprezentace ještě dlouho předtím, než se uskuteční a sehrává pak důležitou roli během celé akce. Jenomže, tohle od českého trenéra nečekejte. Je vcelku jedno, kdo tam je, jestli Vrba nebo Jarolím. Když se hráči daří, nic. Když se zraní, nic. Uběhne sezóna, a nic. Žádná komunikace, vždycky jen povolávací rozkaz do reprezentace.

hokej2 kamevedaTohle je obrovský rozdíl mezi úrovní práce českých trenérů a těmi z nejlepších světových soutěží. Je to o úrovni osobnosti lidí na tak důležitých postech, o pokoře, vstřícnosti i respektu, o snaze odvádět nejlepší možnou práci. Ti, kteří opravdu milují tuto práci, to mají v sobě. Těm to nemusíte vysvětlovat. I u nás takoví jsou, jen jim občas chybí konexe, aby se mohli dostat až tam, kde by našemu sportu pomohli nejvíc. V zahraničí máte občas jako hráč pocit, že jste středem vesmíru, že jsou šťastní, když vás získali, a generální manažer, který hospodaří s miliardami, si na nic nehraje, projevuje hluboký respekt a obejme vás jako člena rodiny i se všemi, kteří vás doprovázejí. To je energie, která dává hráčům naději i důvěru. Která z nich dostává to nejlepší, dodává touhu srůst s novým prostředím - a odrůst od prostředí původního, kde toto důležité umění neovládají. Také proto našinci stále zkoušejí prosadit se v zahraničí znovu a znovu, protože jde nejen o peníze, ale o všechno kolem, co sportovce fascinuje a baví, a co my tady tak nějak nechceme nebo neumíme. Přestože to kolikrát nic nestojí a tak perfektně to funguje.

Občas jsem si kladl otázku, co vlastně tito trenéři dělají mezi jednotlivými akcemi národních týmů, když nekomunikují s těmi nejlepšími hráči a nejezdí se dívat na zápasy dál než do Prahy nebo do Plzně. To koukají na tabuli s lístečky a přemýšlejí nad sestavou? Ale jak se chtějí správně rozhodnout, když neznají aktuální situaci, nepozorují naživo? Video vám toho zase tolik neřekne. Kdyby to stačilo, seděli by všichni skauti NHL doma na zadku, sledovali sestříhaná videa a kluby by ušetřily miliony dolarů. Ale místo toho cestují po celém světě a pak si ještě druhý den dají s hráčem oběd, aby ho trochu vyzpovídali a blíže poznali, aby bílá políčka na mapě jeho poznání postupně mizela. Naše kluby na to možná nemají v takovém rozsahu ekonomickou sílu, ale reprezentace?

Díky této profesionální práci dostanou zahraniční kluby z každého hráče maximum, protože s nimi nekomunikují až z nutnosti v poslední fázi realizace kontraktu či nominace, ale pozorují a komunikují dlouhodobě, ať se daří, a ještě víc se to řeší a všichni se snaží, když se nedaří. Nechci tím říct, že bez té komunikace to vůbec nejde. Jen to, že je nesmyslné opouštět prostor, kde dlouho a velice dobře pracuje ostatní konkurence, která platformu trenér - hráč využívá už velice dlouho a maximálně efektivně.

Pokud nedokážete využít velkou výhodu, jste v nevýhodě, to je prosté!

Když je hráč svědkem opravdového upřímného zájmu o svoji osobu, když s respektem hovoří o jeho dovednostech i potenciálu, získává silnou vazbu. Málokdy potom něco odmítne, něco vypustí nebo zklame. Je to sféra, která v dnešním tak rychlém a vyrovnaném profesionálním sportu nakonec rozhoduje. Důležitý detail, který dělá rozdíl mezi výhrou a prohrou.
Naši hráči a jejich vazby směrem domů mají svoji historii, dobrou nebo horší, za kterou konkrétní trenér nároďáku třeba vůbec nemůže. Ale je jen na něm, aby na hráče působil, argumentoval, získával ho pro svoji představu o svém týmu. Je to jeho hlavní role. Může neuspět, ale velká část našich současných trenérů kolektivních sportů toto nejdůležitější soudobé bojiště vůbec neumí otevřít.

Proč se trenéři vzdávají možnosti sestavit nejsilnější tým?

Jednak už z uvedeného důvodu, že nekomunikují se všemi těmi nejvhodnějšími adepty na reprezentaci a nemají tudíž potom žádnou jistotu, že hráč na nominaci bude pozitivně reagovat. A někdy také z důvodu, aby bylo možné do týmu uměle zasahovat. Tedy dát prostor někomu, kdo tam sice svou výkonností nepatří, ale pod nejrůznějším tlakem musí zařídit jeho nominaci a pak i silnou pozici v týmu. Může to být jeden hráč, může to být i několik hráčů. Jak kdy. Je to moment, který dokáže dokonale mančaft rozložit a poslat ke dnu. Přestože všichni vždycky mluví do médií jako podle not o skvělé partě, realita je mnohdy úplně opačná.

Argument, že kluci z extraligy mají největší motivaci

Česká hokejová škola dostává ránu za ránou. Většina těch, kteří za něco stojí a mají ambice, utíká v mládí pryč. Pravdou je, že pro ty, kteří zbyli tady v Česku, je možnost reprezentovat skutečně velkou příležitostí se ukázat a pokusit se zabodovat u skautů NHL nebo alespoň KHL. Stejně to vidí také jejich agenti, proto vytvářejí tlak na realizační tým, aby hráč byl nominovaný a dostal velký prostor se předvést. Pokud se to podaří, vznikne šance podepsat kontrakt u hráče, kde předtím téměř nebyla, případně byla jen mlhavá. Takže v konečném součtu může jít o kariéru a hromádku peněz. Lidé ze svazu tyto tendence ještě posilují, protože se tímto způsobem snaží zastřít určitou podřadnost zdejšího sportovního prostoru ve srovnání s nejlepšími ligami ve světě, takže je vždy dvojnásob vítáno, když se kluci z extraligy výrazně uplatní v nároďáku a ještě udělají úspěch. Jenomže tím, že kluk nedávno hrající ještě druhou nejvyšší soutěž najednou hraje na MS přesilovku a borec z NHL na něj přitom kouká ze střídačky, se ještě prohlubuje propast mezi těmi venku a těmi doma, i důvěra hráčů NHL ve smysluplnost rozhodnutí reprezentovat. Nejen těch, kteří v té chvíli fyzicky sedí na té střídačce, aby je kluci z extraligy učili hrát hokej, ale také těch, kteří se na to koukají a kroutí při tom hlavou. Fanouškům ty věci možná uniknou, hráč to naopak vnímá okamžitě a dost citlivě. Někdo, kdo na NHL teprve teoreticky aspiruje, zastává v týmu dominantní pozici a odsouvá bokem někoho, kdo už tam má stabilní místo? To je naprosto absurdní! To přece nemůže fungovat!

Tento úkaz se v posledních letech pravidelně opakuje a odhání další a další hokejisty, fotbalisty nebo basketbalisty z nominací. Mnozí včetně části novinářů ten jev podávají jako zradu národních zájmů a vlažný vztah k reprezentaci, jako by legionáři podlehli vlivu peněz a zaprodali ze zahraničnímu luxusu, díky čemuž zapomněli, kde se narodili.
Možná že tento článek, který napsal Jan Payne, pohlíží na tento problém z toho správného úhlu.

Možná to souvisí i s těmi roky neúspěchů, protože náš hokej už neprodukuje tolik skvělých hráčů, aby si i s tímto handicapem chybného výběru poradili a byli přesto úspěšní, což se třeba hokeji dařilo díky početné základně kvalitních „plejerů" poměrně dlouho. Ale přestalo to fungovat až v posledních pěti letech. Je to i tím, že naše liga je téměř bezkontaktní a ve srovnáním se zámořím pomalá, ač se mnozí snaží tvrdit opak. Hrají se jen dva zápasy týdně a těch zápasů je pouze 52 v základní části. Je to zvláštní, protože podíl příjmů ze vstupného je vedle kapacity stadionů, návštěvnosti a výše vstupného závislý především na počtu odehraných domácích zápasů. Je velký rozdíl inkasovat zisk z 26 nebo 41 zápasů odehraných na domácím ledě.

Když jsem jednu celou sezónu sledoval tréninky pod vedením trenéra Pavla Hynka v Liberci, tak některé dny po zápasech bylo úplné volno, v týdnu se trénovalo třeba jen 32 nebo 37 minut dopoledne na ledě, a z toho byla ještě čtvrt hodiny nacvičována přesilovka. Během ní se sedm až devět hráčů na půl plynu snažilo něco předvádět a zbytek se opřel bradou o hokejku. Z takového "náročného" prostředí typického dlouhodobě pro naši nejvyšší soutěž ale těžko vyrostou hráči, kteří před MS zvládnou náročnou přípravu, během které se určuje sestava. Pro některé je to vlastně rozhodující fáze, pak následuje velký počet zápasů ve skupině a nakonec jejich forma bude kulminovat v play-off. Spíš je to tak, že podávají nejlepší výkony v období přípravných nominačních turnajů, kdy bojují o reprezentační trikot a musí do toho dát úplně všechno. Pak ještě tak nějak přežijí základní skupinu a v play-off už absolutně nemají z čeho brát.

Dneska už to není tak, že s Francií nebo Norskem je rozhodnuto po první třetině, a pak se hraje báčko. Oni se trošku posunuli směrem k nám, takže většinou musíme hrát na krev až do poslední vteřiny. To bere hráčům síly, kterých vzhledem k těm okolnostem v rezervoáru moc nemají. Když si promítnete naše vystoupení a určitou nemohoucnost v posledních fázích šampionátů z posledních let, uděláte si obrázek o tomto tvrzení sami. A to mě přivádí k další otázce.

Přijeďte na kemp a pojďte se o to poprat!

Američané a Kanaďané vyrůstají ve světě postaveném na propracovaném skautingu, podle kterého se vše řídí na klubové i národní úrovni. My toto umění neovládáme, někde se to teprve začínají učit. Pro hráče je mnohem komfortnější, když zazní nominace a je hned konečná. Tvůrci národního týmu mají celou sezónu na to, aby hráče pozorovali, hodnotili a pak ukázali prstem na ty pravé. Žádný kemp pro 40 hráčů se nekoná, nominují natvrdo konečnou sestavu a s tou odjíždějí na MS. Mají právo nominovat, ale nesou za svoji volbu odpovědnost. Podle tohoto principu draftují manažeři NHL mladé hráče a stejně tak tvoří nominaci pro mezinárodní akce. Mám to z první ruky, v OHL v Sarnii Sting jsem kromě jiných trochu blíž poznal Travise Konecneho, kterého v roce 2015 draftovala ze 24. pozice Philadelphia. Letos na jaře obdržel pozvánku do kanadského národního týmu a odjel na MS do Paříže. V Kanadě se jen pár dnů před tím sešel tým, který už se do odletu neměnil. Žádná další selekce už nebyla.

Během sezóny takový hráč dostane několik upozornění od agenta, že o něm lidi z reprezentace uvažují, občas si s ním dá někdo z realizačního týmu schůzku a pohovoří si o této možnosti, aby byli v obraze, jak na tom je hráč zdravotně, zda případně nemá jiné problémy a mohou s ním napevno počítat, pokud bude zdráv po sezóně. Mají zájem především o mladé perspektivní hráče, kteří potřebují získávat takové zkušenosti a je to pro ně motivující. Je to čest, hrát za Kanadu, už z důvodu, že hodně věcí, které našim hráčům otravují odmalička život, tam vůbec neznají.

Kanadští trenéři si za svou volbou opřenou o předchozí práci stojí a hráčům díky tomu dopřejí klid na hru samotnou, pošetří jejich síly až na momenty, kdy začíná opravdu o něco jít, tedy na play-off.

Vzpomínáte, jak se notoricky opakuje, že Kanaďané se občas trochu hledají v základní skupině a pak nastoupí ve vyřazovačce a smetou každého? Mladičký Travis, který už odehrál 70 zápasů v NHL. Nezklamal a dosáhl 8 kanadských bodů v 9 zápasech, což ostatně nikdo z Čechů nedokázal napodobit. Je to úplně jiná cesta hráče na MS, a Kanaďanům funguje.

Dlouhé přípravné kempy hráče ubíjejí a na jejich konci jsou kolikrát už tak otrávení, že by nejraději nikam nejeli. To platí od osmnáctky po dospělé s výjimkou těch, kteří touží urvat smlouvu alespoň na zkoušku v NHL či KHL a reprezentace je dobrý prostředek k uskutečnění tohoto plánu. Je třeba si uvědomit, že místo toho mohou měsíc pořádně v klidu zregenerovat a pak se začít připravovat na novou sezónu v týmu, který je živí. Kdežto v kempu se to vleče, volno po sezóně se krátí, a když třeba ještě nakonec dostanou na poslední chvíli kopačky jako loni Kubalík, nebo se kluci z NHL musí dívat na to, jak se vepředu prohánějí naděje z extraligy, které teprve sní o NHL a dva ze tří tam po velkém mediálním humbuku tady doma nakonec "shoří jako papír", tak na pohodě, týmové sounáležitosti a nadšení jim to dvakrát nepřidá.

2. Podnikatelské aktivity & realizační tým nároďáku

Další rizikový moment představuje trenér nebo manažer reprezentace, který na hokejovém trhu funguje s nějakým produktem, který mohou hráči využívat. Ať už jsou to zdokonalovací dovednostní kempy pro hráče, prodej pomůcek a výstroje, firma nabízející služby sportovního psychologa, jazykové kurzy, kondiční trénink a podobně. Na jedné straně to může mít nějaký přínos v tom, že takový člověk má určité povědomí o některých hráčích a zná je osobně, větší riziko je ale v tom, že lidi mají obecně tendenci sklouzávat k preferování vlastních zákazníků před ostatními. Byl jsem nejednou svědkem situace, kdy takový funkcionář i podnikatel současně vynášel hráče - klienta až do nebes, aby ho zakrátko před ostatními členy realizačního týmu všude pomlouval. Nic výrazného se nezměnilo, jen už nebyl jeho klientem a nerozmnožoval jeho zisk. Je to opět rizikový moment, díky kterému se v nominaci může objevit nebo z ní naopak zmizet nejeden hráč.

3. Trenér národního týmu vykonává současně funkci trenéra v klubu

I to může v konečném důsledku zvýhodnit hráče z nejbližšího okruhu trenéra, především z jeho klubu, na úkor všech ostatních. Je to dáno také tím, že trenér svoje svěřence zná detailně, kdežto ostatní jen povrchně, takže jeho názor už není nezávislý ani vyváže

ný. Absenci v klubu musí schválit majitel a tomu se dá zase argumentovat tím, že lze snadněji zviditelnit vlastní hráče a tím vlastně i klub, kde se připravují a komu v českých podmínkách patří jako zboží. To zvedá jejich cenu ať už se jedná o mladé hráče před draftem do NHL nebo starší hráče pod smlouvou v případě zájmu z KHL, atd. Jistě je obtížné získat špičkového trenéra bez angažmá v klubu, ale měl by to být trend do budoucna, který by měl být striktně dodržován. Už z důvodu, že v Evropě se až přehání význam MS pro určení stavu a pozice hokeje v té které zemi, přestože to až tak objektivně o tomto stavu nemusí vypovídat.

4. Devastace českého sportovního prostředí nutí ty talentované vyrůstat jinde

Co ta devastace je, to už dobře víme, pro jistotu některé prvky vyjmenuji. Příliš početná nejvyšší soutěž dospělých, okamžitý odchod každého, kdo zvládne bognu na bruslích, do zahraničí, nesmyslná extraliga juniorů o 18 týmech bez kvality a perspektivy, neodstupňované soutěže mládeže, kdy hrají dobří se špatnými a nemohou výkonnostně růst, přítomnost korupce a protekce v našich klubech dětmi počínaje, tabulkový systém a přestupní řád, který nutí děti nedobrovolně setrvávat v nevyhovujících podmínkách, a tak dále.

fotbal3 kameveda

Hlavním důvodem pro takový krok ale zůstává snaha hrát a srovnávat se s těmi opravdu nejlepšími, a současně být na očích skautingu NHL. Tohle vzhledem k této situaci nejsme schopni zajistit u nás doma a proto odcházejí naše ještě nezletilé děti do světa pokusit se splnit si ty největší sny, případně se vymanit z našeho prostředí tabulek, smluv a mizerných mezilidských vztahů. Část se dál orientuje hlavně na Českou republiku, druhá část zapouští kořeny v novém působišti, oblíbí si nové prostředí, vztahy a životní úroveň, zakládají rodiny a nakonec zůstávají natrvalo venku. Jejich děti někdy opět nacházejí cestu ke sportu svých rodičů, ale pokud dorostou do reprezentačních kvalit, navlékají kanadské, americké nebo německé dresy. Těch jmen je celá plejáda v mnoha sportech, ani nemá smysl je všechny vyjmenovávat.

5. Odborníci na stravu

Zatímco Kanaďané a Američané mívají od osmnáctky po áčko rozdílný stravovací režim na mistrovstvích světa, české týmy tuto problematiku historicky vůbec neřeší, nebo jen povrchně. Přitom se jedná o sféru, která jednak dokáže zabránit různým epidemiím zažívacích problémů (naposledy takto byl zdecimován český národní tým pod trenérem Růžičkou na MS v Bělorusku), ale také dokáže znásobit síly prostřednictvím navýšení energetických rezerv nutných pro sportovní výkon. Zvlášť u krátkodobých turnajů formátu Olympiády nebo MS může jít o stěžejní oblast důležitou pro konečný výsledek. Není přece vůbec přípustné, aby sportovci v cizině pili nebalenou vodu přímo z kohoutku. To jsou chyby, které mohou zmařit mnohaleté úsilí, naděje i kariéry mnoha sportovců, současně tyto nedostatky a zaostalost snižuje naše ambice na mezinárodním poli. Osobně jsem přesvědčený, že kvalitní strava doplněná suplementy a sportovní stravou může sehrát velice významnou roli, sám jsem se o tom přesvědčil během svého působení u několika českých národních hokejových selektů. To, co jsem se snažil aplikovat u mladých hráčů, přineslo vždy svůj efekt. Stejně tak jsem byl nucen sledovat následky toho, jak náš realizační tým dopustil doslova vyhladovění hráčů, což považuji za primitivní a neodpustitelné. A to přesto, že během této akce došlo k dosažení jednoho z historických úspěchů českých mládežnických reprezentací.

Pokud se nepodaří položit důraz na stravu, s národními týmy nebude jezdit specialista, který bude mít na starost pouze pitný a stravovací režim, nevěřím, že se můžeme výrazně pohnout z místa. Je otázkou proč se toto už dávno nezměnilo, když se nejedná o nějaké horentní sumy, ale o velice účelně vynaložené peníze v porovnání cena - dosažený efekt.

Tenis

V tenisu to jsou například Martin Damm nebo Tobiáš Kodat, kteří nastoupili na tenisovém MS čtrnáctiletých za USA. Dále je to Natálie Suková, Elizabeth a Mark Mandlíkovi, Sebastian Korda, Maxmillian Damm. Ti všichni válí tenis pod jinou vlajkou, přitom mohli být nastupujícími českými nadějemi. Někteří utekli už dávno před totalitním režimem, ale jak se zdá, důvody k takovým rozhodnutím nepominuly ani po roce 1989. Odliv největších talentů do ciziny pokračuje dál a možná je ještě početnější než kdy předtím.

Jak zaznělo v úvodním citátu, mnoho aktivních a inteligentních lidí pochopilo, že změnit zemi je mnohem rychlejší a pohodlnější než se pokoušet zdlouhavě měnit podmínky v naší vlasti. To je práce na celé generace s nejistým výsledkem. Pokud mladý člověk tvrdě pracuje na svém potenciálu, dává smysl pokusit se dosáhnout respektu, uznání a realizace svého potenciálu na západ od našich hranic. V ten moment je možné změnit okolní svět ze dne na den, splnit si své sny a najít lepší prostředí pro svoji realizaci i budoucí život. S podobným záměrem směřují afričtí uprchlíci do Evropy, z podobných důvodů směřují nejtalentovanější Češi a Slováci do západní Evropy nebo přes moře, na univerzity, za prací i do světa profesionálního sportu.

Co proti tomu dělat?

Je to prosté. Nečekat, až si lidé vynutí zlepšení podmínek nátlakem, třeba zrušením tabulek nebo smluv, ale dobrovolně a s nadhledem sami přijít s tímto krokem a trvalým řešením. Povýšit kulturu komunikace na úrovni trenér - rodič - dítě, manažer - rodič - dítě, na úroveň rovných vztahů, vstřícnosti, důvěry a na společné lásce ke krásnému sportu, kolem které by se vše mělo točit.

Přesah z pouhé tvorby dovedností do sféry zájmu o osobnost dítěte, o jeho starosti a problémy, zájem manažerů a trenérů i o ty, kteří odešli na zkušenou do světa. Jsou už takové první signály změny v myšlení. Trenér Jakub Petr v zahraničí nějaký čas žil a dívá se na tuto věc naštěstí jinak než jeho předchůdci ve Vítkovicích, Filip Pešán byl možná prvním českým trenérem, který se vydal na inspekční cestu do Kanady a USA s cílem navštívit své bývalé svěřence, vidět je v utkání na vlastní oči a případně je i zlanařit k návratu zpět do Liberce, což se mu i podařilo. Přilákat talenty do Liberce a pokusit se je vychovat pro reprezentaci a NHL, to se stalo krédem, přestože takové uvažování nebylo v klubu ještě před čtyřmi roky vůbec na pořadu dne. To je moderní přístup, který asi nemůže odliv talentů úplně zastavit, ale může vyléčit vztahy a ponechat krajánkům cestu domů vždy otevřenou.

Také v současnosti chomutovský Honza Šťastný mě velice potěšil svou vizí, kdy nechtějí do budoucna vůbec bránit talentovaným hokejistům v tom zkusit štěstí v Kanadě, naopak má v úmyslu povýšit to na jeden z cílů klubu. Nejde jen o plány nebo planá prohlášení, už jen zavedení angličtiny jako komunikačního jazyka na části tréninků mládeže svědčí o tom, že do toho chtějí vnést systém.

Ať se to komu líbí nebo ne, tohle je ta správná cesta. Čím víc se budou sbližovat sny dětí a rodičů s praxí v klubech a reprezentacích, tím bude naše prostředí jednotnější a vztahy lepší. Pokud naše prostředí bude nesnesitelné, ti nejlepší, kteří díky své kvalitě mají tu volbu, tady žít nebudou. Jakmile se to zlepší a ponesou si s sebou do světa i dobré vzpomínky na místa, kde vyrůstali, a vazby se nepřetrhnou ani potom, tak bude vždy tam někde vzadu v hlavě klíčit myšlenka na návrat a bude mnohem blíž k jejímu uskutečnění. Náš národ na tom může jenom vydělat, vždyť ti talentovaní a úspěšní v různých oborech jsou vždy těmi největšími tahouny pokroku. Ti přinášejí bohatství nejen v rámci ekonomických ukazatelů, ale také know-how, myšlenek, inspirace, pracovitosti a morálky. Tedy těch hodnot, jejichž deficit nám v trvalém rozvoji nejen ve sportu brání ze všeho nejvíc.

Zdroje:

Tomáš Urban, S filozofem Saulem Smilanským o tom, že pravda je příliš děsivá na to, abychom s ní dokázali žít, "ORIENTACE" LIDOVÉ NOVINY, 12.8.2017, s 17-18,
Karel Knap, rozhovor s Hanou Mandlíkovou: Češi, už si tolik nestěžujte, MF DNES 9.9.2017, s. 22
Ivo Pospíšil, Časté "NE" zazdilo potenciál silné éry. To je potřeba nyní změnit! Sport 9.9.2017, s. 16
Karel Knap, Vyhnaní šampioni a novodobí zrádci, MF DNES, 14.8.2017, s. 17
http://www.tyden.cz/rubriky/sport/ostatni-sporty/plavkyne-s-ceskymi-koreny-napodobila-phelpse-a-lochteho_351471.html 
Ondřej Novotný, Sukovi, tenisová dynastie pokračuje, MF DNES 14.8.2017, s. 17
Karel Knap, Ztracená generace, Jsou nadaní, pojí je slavná česká tenisová příjmení. Přesto nejsou "naši". MF DNES 14.8.2017, s. 16

Článek z 13. září 2017

JUDr. Pavel Zacha

Předseda a garant spolku Kamevéda

JUDr. Pavel Zacha
  • autor výchovné filozofie Kamevéda
  • +420 775 178 805
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Reklama
Reklama
  • 336x280
  • ProHockey
Nahoru