Ani Mount Everest nejde zdolat za jediný den

Určitě se Vám to už také přihodilo. Zasnili jste se na okamžik při představě, že se vám podařilo něco opravdu nevšedního, mimořádného. Chvíli se necháte opájet tím úžasným pocitem, až vám postupně začne docházet, jak neskutečně těžké by bylo něčeho podobného dosáhnout, že je to vlastně v reálu nemožné. Takže přestanete létat v oblacích a jdete dál svou původní cestou.

Geniální osobnosti mají schopnost vtěsnat své veskrze geniální myšlenky do jedné nebo dvou vět. Jako například Henry Ford, když pronesl svůj slavný výrok:

"Nic na světě není příliš těžké nebo nemožné, pokud si to rozdělíte na malé části."

Skvělé, že? Možná se v ten okamžik některým rozzářily oči, protože od této chvíle už se nemusí omezit pouze na krok č. 1, platonické snění, ale současně mohou udělat i krok č. 2, vydat se na cestu.

Ano, i nejlepší horolezci musí zdolat Mount Everest po etapách. Podobně platí, že cestu směrem  k titulu atletického  mistra světa, k zápasu na kurtu č. 1 ve Wimbledonu nebo ke smlouvě v NHL je nutné zahájit dnem, kdy poprvé začneme pořádně trénovat.

Stačí si jen říct:

"Zítra se pokusím dělat všechno tak, jako bych skutečně směřoval k něčemu podobnému." Takže v tréninku vletím do každého cvičení tak zběsile, jako by mě pronásledoval roj sršňů. V půlce už sotva stojím na nohou, ale urvu to až do konce. Na lekci angličtiny se soustředím tak, jako bych se už zítra stěhoval do Ameriky  a dnes mám poslední den, kdy se ještě v klidu mohu připravovat a na nejasnosti se dotazovat rodilého mluvčího. Peníze ušetřené na koncert uvalím z poloviny v obchodě za drahé, ale kvalitní suroviny potřebné k opravdu zdravé a vydatné večeři, před kterou se ještě totálně odrovnám na basketbalu s kamarády, kdy opět hraju s úsilím, jako bychom hráli ruletu o život.

Večer nastává čas k zamyšlení, jestli jsem schopen a ochoten prožít zítra znovu takový den. Byl to moc těžký den, ale přitom se cítím  povzneseně, dává to smysl, cítím jakousi blaženou vnitřní spokojenost a vyrovnanost.

Ano, byl to těžký den, ale určitě to nebyl zbytečný den, jako mé mnohé dny předešlé. Přistihnu se, že cosi uvnitř touží pokračovat v něčem, co má skutečný smysl.

"Tak dobře," zazní vnitřní hlas, "zítra se to pokusím dát znovu..." a to je moment, od kterého je už jen krůček od finále Wimbledonu, protože to  nejdůležitější, správné vytyčení trasy a první krok správným směrem, to už vlastně bylo vykonáno.

Dál už je to jen rutina, přijímání turnajových titulů a tučných dolarových šeků...